ROMERO

26

Antonio

Přišla, a ukázala se ve velké grácii i s ním. Jakmile odešli tak si lidé začali šuškat drby o nás dvou.

,,Co na ní Dário vidí nevím, viděl jsi jak na ni pyšně koukal  když mi přimáčkla obličej na stůl? To jsou teda způsoby" maže si tělo nějakým krémem a pohrdá každou chvíli kterou jsme s nimi dnes strávili.
Miluje ji, to jsem poznal hned co vešli do salónku. Proč mě to tak udivuje? Moc dobře vím kdo Cassandra je, a znám ji. Podrazil jsem ji, moc dobře si to uvědomuji. Ale musela skočit do postele zrovna jemu?
,,Dário se změnil. Dlouhé roky jsme ho neviděli a já ho skoro nepoznala. Je z něj pohledný muž a to se mu musí nechat, ale vypadá dost nebezpečně. Co vůbec dělá?" její tón se změnil na klidný..
,,Proč tě zajímá? O něj se ty vůbec nemusíš zajímat Rachel a nerozčiluj mě" poslední roky pro nás nebyly růžové.. ba naopak.
,,Já s Dáriem prožila jistou část puberty, takže je jasné že se o něj zajímám" její povrchní tón jsem v jejím hlase začal slyšet i já. A vůbec se mi nelíbil.
,,Mám dost tvých sraček Rachel, a už mi lezeš kurva na nervy! Nejsi lepší než nikdo o kom si myslíš že na tebe nemá, co proboha máš? Nic.. jen hezkou tvářičku. Na Cassandru nemáš a nikdy mít nebudeš" přešla ke mně a vlepila mi facku,, takhle mě podceňovat nebudeš" sykla a odešla do obýváku.

Četl jsem plány na výrobu masivního náhrdelníku. Ze smaragdu a zlata, je to opravdu krásný kousek. Popíjel jsem whiskey a propočítával náklady, když v tom mi zavolala Isabel. Je pátek večer a já myslel že je jen trochu opilá a chce hodit domů. Mýlil jsem se, ona mi volala protože potkala Rachel s jejími kamarádkami.
Byly v nějakým klubu a tancovala s nějakým mužem. Nevěřil jsem..
Moje sestřička však není hloupá a natočila ji. Předváděla se a kroutila zadkem o jeho rozkrok. V nervech jsem zahodil telefon a jel tam.

Když jsem tam přijel tak se hádala s mojí sestrou a chtěla jí vytrhnout telefon z ruky.
,,Ty smrade! Okamžitě mi dej ten zasraný telefon!" křičela na ni a Isabel jen nevěřícně kroutila hlavou.
,,Isabel dej jí facku, zaslouží si pořádnou na probraní a ty jsi holka. Máš mé svolení" řeknu a vidím jak se už Rachel přibližovala a v tom jí moje sestra takovou ubalila, že druhou dostala od zdi.
,,Povrchní mrcho!" sykne moje sestra a otočí se na mě. Už z jejího pohledu jsem poznal, co chce říct.

,,Prober se Antonio, nebo jednu taky schytáš. Uvědom si co je za člověka. Nemá tě ráda a nikoho okolo sebe, miluje jen samu sebe" ...

Tohle se stalo rok zpět.. tehdy jsem jí tam nechal a byl rozhodnut že jsme skončili. Rachel přišla na druhý den a omlouvala se, a já ji vše zase odpustil.
Isabel nás nenavštěvuje a ani moji rodiče.

Musím od ní pryč.. na jednu stranu mi na ní záleží a na druhé ji nemůžu vystát. Ani Pablo a Monica s námi nekomunikují.. ale to je proto, že Monica onemocněla.
Sám nevím podrobnosti protože se Pablo úplně distancoval.
A já ho nechal samotného.. kvůli Rachel. Nechtěla se zatěžovat nemocnou ženou a uplakaným mužem. Už stačilo..

Všechny její věci a oblečení jsem naházel do tašek. Nechci ji mít ve svém životě, díky ní jsem ztratil vše dobré v mém životě. Celé ty roky jsem si nalhával tolik věcí.. že to už stačilo.

,,Tady máš a vypadni. My dva jsme skončili" ležela na gauči a popíjela nějaký zelený nápoj.
,,To si děláš srandu lásko! Prosím nedělej to" nechtěl jsem nic slyšet a hodil na gauč tašky s jejími věcmi.
,,Vypadni" moje poslední slova a já odešel do ložnice. Po asi půl hodině jsem slyšel jak odchází, samozřejmě že zničila vše, co jí přišlo pod ruku.

..

Brzo ráno jsem vstal a šel do firmy Fernandéz. Vrátit co není moje.

Nikdo tam ještě tak brzo ráno nebyl, ale v její kanceláři se svítilo. Je tam.

Otevřel jsem dveře a uviděl jak sedí na židli a usmívá se. Byla ráda že je zpátky.
,,Tady to máš.. vše co jsi chtěla" nebyl tu Dário za což jsem rád, protože tohle je o mně a ní.
,,Posaď se, vypijeme si kávu" vstala v jejích černých šatech vypadala elegantně. Ve tváři se změnila, a já pozoroval každý kousek její tváře.
Uvařila nám černou kávu a já se cítil jako před lety, když poprvé přišla do mé kanceláře, pily jsme úplně stejnou.
,,Proč jsi nakonec zradil všechny, na kterých ti záleželo? Kontaktovala jsem Monicu, a vím vše co se tu dělo za ty roky. Má rakovinu v posledním stádiu Antonio, a nepřežije to. Pablo byl tvůj přítel a ty jsi mu ukázal zadá. Jako Dáriovi před mnoha lety, a mně taky. Jsi chladný člověk, kterým jsi byl vždy ale já si myslela že máš dobré srdce" její slova bodaly jako nože. Nemohl jsem se na nic jiného zmohnout, než jen na přímý pohled do jejích očí.
,,Nechtěl jsem nikomu ublížit, ale roky jsem byl posedlý  ženou, která byla bez srdce. A tak jsem se takový stal i já. Chtěl jsem ji ochránit a milovat za každou cenu, dokonce i kdyby to stálo všechno. Až před nedávnem jsem si uvědomil, že to musí skončit. Jednou pro vždy."

Zamračila se a nevěřícně si kousla do rtu.
,,Selhal jsi ve svém životě Antonio, nemáš nic. Ženu, přítele a ani rodinu. Nakonec jsi skončil sám, na úkor toho že jsi miloval celý ten čas ji. Je mi tě líto, ale nepřeju ti štěstí a radost. Nezasloužíš si to, i když já tě ke konci měla opravdu ráda. Dokonce jsem si myslela na malou, maličkou sekundu, že by z nás mohlo něco být. Dnes je mi to však jen úsměvná vzpomínka. Jedno plus to všechno má.. mám muže který mě miluje, a já jeho. Překousla jsem i kartel Antonio. Máme spolu krásného syna, a jeho rodina, je i má" polkl jsem a sklopil zrak. Má pravdu..

,,Měl jsem milovat tebe. Teď by jsme měli svoji rodinu a byly mocný pár. Omlouvám se za vše Cassandro" smutně se usmála a vložila svoji dlaň do mé. Její teplo prolétlo celým mým tělem.. a já cítil klid.
,,Žádné co by kdyby, osud máme už dávno napsaný. A náš příběh neměl skončit šťastně, a na věky spolu. Nezdržím se v Chicagu dlouho" vstala ze židle a upravila si šaty.
,,Tohle je naposledy co se vidíme Antonio.." než stihne odejít tak ji chytnu za ruku.
,,Třeba v příštím životě budeme spolu" řeknu a cítím jak mám na jazyku hořkou chuť.. prohry.

,,Nashledanou Antonio..".