Winx Club - Nová Generace

Denní Rutina

"Děvčata, budíček. Kluci už čekají, sejdeme se u nich, jo?" Řekla ještě rozespalá Kristýna svým spolubydlícím, kteří se sotva probouzeli. Jako každé ráno se setkávali s kluky na jejich patře, ve společenské místnosti. Kristýna ospale vyšlapala schody a otevřela dveře společenské místnosti.
"Dobré ráno, Kiko." Usmál se na ni Tobi. "Dobré, dobré. Dáte si kávu?" Nabídla. Tobi s Danem a Petrem s vřelým úsměvem přijali a Tobi ještě podal hrnky pro holky, které by měly za malý moment přijít též. Kristýna jednoduchým mávnutím prstu, skoro jako kouzelného proutku, naplnila hrnky až po okraj horkou kávou. "Mlíko a cukr ještě neumím, takže máme Lungo." Zasmála se a usedla ke stolu. O pár minut později do místnosti vešly Jitka s Klárou, za nimi i Natálie s Andreou. Všichni se sesedli u jednoho stolu, kde na ně už čekala ranní dávka kofeinu.

Petr nervózně kontroloval mobil a čekal každou chvíli zprávu od Elišky. Matěj si všiml Petrovy očividné nervozity a nenápadně se ho zeptal, zda je vše v pořádku. "Jo, jo. Jsem jenom unavený. Díky za optání." Odvětil a stále svůj telefon kontroloval a nespustil z něj zrak.

V Mračné Věži ráno probíhalo lehce jinak, avšak ranní káva byla společná. Jelikož Eliška bydlela stále sama, Šimon za ní každé ráno chodil a mnohdy si u ní i nechával věci. Ediltrůdě bylo občas složité vysvětlovat, na co Eliška potřebuje pánskou voňavku, nebo zastřihovač vousů.
"Já ti říkám, něco mi s Maxem prostě nehraje. On si sem nakráčí jako pán všeho tvorstva a tvrdí mi, jak moc chce Sabinu pryč. Jako, já taky, ale on ji vůbec nezná!" Vysvětlovala s šálkem espressa včerejší situaci. Šimon s Eliškou v mnohém souhlasil, ale tak, či onak, měli přece společný cíl. A to bylo donutit Sabinu, aby z jejich životů navždy zmizela. Co nejhoršího se může stát? Eliška v relativně hlasitém dialogu spokojeně pokračovala, když jí dvakrát cinknul telefon. Zvedla ho a zobrazila upozornění. Dvě zprávy. Jedna od Petra, druhá od Maxe. Dlouho váhala prstem, na kterou ze zpráv odpovědět jako první, než jen otráveně protočila očima a mobil zase zahodila a spokojeně s Šimonem drbala dál.

O pár pokojů vedle si dávala Sabina také kávu se svými kamarádkami. Sofie a Karin spokojeně popíjeli a připravovali se na další dlouhý školní den. Karin se připravovala trochu netradičně. Nebalila si sešity a učebnice do brašny, ani nic podobného. Meditovala a levitovala. Po chviličce se její třetí oko na čele otevřelo a hledělo přímo před sebe "Sofi, nezapomeň si ten lektvar na dnešek. Sabi, Ty si zopakuj, co máš dneska na prezentaci". Jakožto čarodějka prozření bylo každé ráno o něco snazší. Její oko se následně uzavřelo, Karin se snesla na postel, zvedla se a nabalila si i věci vlastní. Než dívky vyšli z pokoje, Sofie se ještě otočila na Sabinu a mezi dveřmi prohodila "Hodně štěstí. Eliška dneska asi nebude mít zrovna lidumilnou náladu. Dávala na příběh nějakou metalovou písničku." Ještě, než se za ní dveře zavřeli, trošičku využila svou magii a na ramenech Sabininého trička utvořila drobné kapraďové detaily.

"Co vlastně máme první hodinu? Začínáme za pět minut" zeptal se Ondřej skupiny víl. V tuto dobu si už umývali všichni své hrnky. Mohli to udělat magií, ano, ale ten tradiční přístup má přece jenom něco do sebe. "Nejsou dneska lektvary? Ty jsou..." Jitka se zamyslela a přemýšlela, kde se učebna vlastně nachází. Z transu ji dostala Andrea, když na ni zděšeně pohlédla "Na opačné straně hradu." Všichni vyvalili oči a rozběhli se vstříc svému osudu. Než se jejich cesty rozutekli všude možně, Kristýna podpořila rychlost všech drobným kouzlíčkem. Někdo běžel po schodech, někdo ze schodů seskočil, někdo zase běžel chodbami a někdo si udělal zkratku před nádvoří.
"Ale dobré ráno i Vám." Paládie se podíval na hodinky a zvedl jedno obočí "Ještě pět vteřin a byli byste všichni po škole. Příště vám to neprominu. Běžte si sednout, budeme začínat dnešní lekci." Paládie přikázal a mávnul po tabuli, na které se ukázal dnešní zápis. Jitka spokojeně všechno přepisovala a dělala si i vlastní poznámky. Jako pracovitý student už na takové postupy byla zvyklá. Vyrušil ji jen Tobi, který se nahnul ke Kristýně. Seděla totiž přímo za Jitkou. "Psal mi René. S Bárou chtějí zajít do Magixu po škole. Půjdeš se mnou?" A už začali konverzovat v plném proudu. Paládie nepozorovaně přišel k Tobiho lavici a odkašlal si "Na příští hodinu si vy dva připravíte přednášku o důležitosti a významu lektvarů, které jsme dnes probrali. A abych se ujistil.." zatleskal a z úst ostatních studentů ve třídě vyšel zvláštní dým. "Nikdo vám nebude moct pomoct." Přešel zpět ke své katedře a pokračoval. Jitka se otočila a rychle vzkázala:" Příští lektvary jsou až za týden. Do té doby vám to dám opsat." Usmála se. Jitka ale vždy měla problém se svou hlasitostí. Paládie ji uslyšel a dodal "Ne, nedáte jim nic. Kouzlo funguje i na spisy. Hodláte už dávat v mých hodinách pozor, nebo vás mám všechny tři poslat ke slečně Grizeldě?" Vyhrožoval.
Skupinka se už konečně uklidnila a po zbytek dne se věnovali výuce.

Ve škole pro čarodějky kázeň fungovala výrazně jiným způsobem. Vyrušování bylo samozřejmě zcela nepřijatelné, ale mnoho žáků i žaček bylo na telefonech. Buď si s někým dopisovali, psali si poznámky, nebo vyhledávali odborné výrazy, kterým nedokázali porozumět.
Eliška měla hlavu plnou myšlenek a zvláštních závěrů a předsudků. Oči jí furt běhali od mobilu, na Šimona, pak na Maxe a nakonec zase do obrazovky. Na konci lekce byla zastavena Zaracustrou.

"Slečno Eliško, jste v pořádku? Dnes se zdáte duchem nepřítomna." Eliška se nervózně vymluvila, že je toho dnes dost. "Pokud vám není dobře, a dnes nemáte žádný důležitý test, můžete jít na pokoj. Omluvím vás." Nabídla. "Mohla bych jít na pokoj až po další hodině? Vyučuje nás slečna Griffin." Zaracustra vlídně kývla a Eliška už pádila na další přednášku. Hodina se nesla v nudném duchu. Nic až tak zajímavého se tentokrát nevyučovalo, což pro Griffin nebylo zvykem. Než se Eliška nadála, už byl konec a spokojeně mířila na internát, jen o pár chodeb vedle.
Když prošla okolo pokoje Sabiny, pozastavila se a napadl ji hrozný nápad. Vykouzlila pár malých jehel a obě strčila do zámku. Chviličku nimi štěrchala a vrtala se ve dveřích, než uslyšela cvaknutí. Jemně strčila do dveří a ty se pomalu otevřely. Vstoupila, rozhlédla se a přemýšlela, co Sabině provede tentokrát. V ruce stále držela ty dvě malé jehly. Podívala se na ně a v hlavě jí to začalo šrotovat. Našla Sabinin kufr ještě napůl plný a pustila se do čarování. Netrénovanému oku by nepřišlo nic v nepořádku. Eliška ale měla oči skvěle vycvičené. Všude, ale opravdu všude dala malinkaté, ostré jehličky. Aby toho nebylo málo, udělala je průhledné. Dala je na oblečení, do batohů i tašek, dokonce do bot. A co bylo dost možná nejhorší, nastražila je i do Sabininého hrnku. Se škodolibou radostí se usmála, zavřela za sebou dveře a šla si lehnout.

Na Alfei se školní den chýlil ke konci a Tobi stále přemýšlel, co udělá ohledně úkolu z lektvarů. Do toho ještě myslel na jeho dnešní plánovaný výlet s Reném a Bárou. Na pokoji se pak domlouval se spolubydlícími, co ohledně úkolu udělají. Nikdo jim látku nemohl vysvětlit kvůli kletbě. O patro níže Kristýna držela v ruce Jitčiny zápisy, ale viděla jen neustále měnící se tvary, co ani zdaleka nepřipomínaly písmena. Jitka se pokusila jen tak převyprávět si sama sobě výpisky, ale z úst jí vyšla ta samá pára, jako v hodině. Poraženě pohodila rukama a odešla bádat do svého pokoje.
O pár minut později Tobimu cinknul telefon. Zapnul ho a na obrazovce viselo upozornění od Reného "Jsme tu." Tobi sebral Kristýnu a šli na nádvoří.

Sabinino vyučování už též skončilo. Neudálo se nic tak extra zajímavého. Opravdu nejzáživnější čast dne, byl brzký odchod Elišky. Šla na pokoj spolu s Karin a Sofií. Ani jedna si nevšimla, že by se do pokoje někdo vloupal. "Sabi, mohla bych si udělat čaj do tvojeho hrnku? Svůj jsem nechala u přítelkyně." Zeptala se Sofie. Sabina s radostí přijala a dala vařit vodu do konvice. Zalila vodou čaj a Sofie ho vzala do rukou "Sedmdesát stupňů. Perfektní na můj zelený čaj. Divím se, že si to pamatuješ." Pochválila její všímavost. Sabina se usmála a šla se přezout. Jen co přiložila Sofie rty k hrnku, Sabina vyjekla bolestí a trhla nohou. Opatrně si sundala ponožku, zatímco Sofie opatrně začala srkat čaj. Po nártu, prstech na noze i chodidlu jí stékaly kapičky krve. Strašně to štípalo a bolelo, ale příčinu neviděla. Sofie pak ale ucítila něco na rtech. Nebyl to horký čaj, ale něco tenkého a ostrého. Zarylo se jí to do horního rtu a s obrovskou bolestí vykřikla a hrnek instinktivně pustila. Při styku se zemí se roztříštil a čaj se rozprskl po podlaze. Spolu s ním se na podlaze třpytily čajem na zeleno obarvené jehličky.