Winx Club - Nová Generace

Z Čarodějky Vílou

Faragonda ukázala Sabině její prozatimní pokoj. Sabina se porozhlédla a s interiérem byla velmi spokojena. Ještě více ocenila, že se jednalo o pokoj budoucích Nymf, které momentálně jsou na misích v jejich rodných zemích a nevrátí se do konce příštího měsíce. Sabina poděkovala slečně Faragondě a odchýlila se do Mračné Věže, aby si sbalila věci. 

Eliška celou dobu dychtivě očekávala Sabinin návrat. Zahlédla ji spoza rohu na chodbě a věděla, že přichází její šance. Ušklíbla se a hned, jak Sabina zavřela za sebou dveře do svého pokoje, už u nich stála, uši nastražené. "Tak co?" Otázala se Karin. Sabina hluboce vydechla a otočila se na ni. "No... Jsem ráda, že jsem tu s tebou byla aspoň těch pár dní, ale zase se stěhuju. Zkusím Alfeu. Možná se tam víc uchytím. Ale pokud ne, tak se vrátím. Slečna Griffin mi snad dá poslední šanci." Usmála se:"A co Sofi? Taky bych se s ní chtěla rozloučit. Kde je?" Karin odpověděla, že Sofie je na pokoji své přítelkyně a že se vrátí až později. Také popřála Sabině hodně štěstí. Zatímco si Sabina balila ty nejdůležitější věci, Karin se zasoustředila a už opět levitovala nad svou postelí a rozevřelo se jí třetí oko.

Eliška se strašně moc snažila nesmát, když zjistila, že ze Sabiny bude dost možná víla. Její plán šel jako po másle. Okamžitě držela v rukou mobil a už psala novinky Maxovi a Šimonovi. Šimon reagoval jen srdíčkem, ale Max odeslal pochybnou zprávu. "Teď ještě třešničku na dortu." Jak Eliška hleděla na jeho zprávu, nemohla se dočkat finálního výsledku a běžela před Věž. "Sabi? Dávej na sebe pozor. Necítím něco úplně dobrýho." Varovala ji Karin. "To bude jenom to, že se čarodějka vnucuje mezi víly. Budu v pohodě, ale moc děkuju. Pozdravuj za mě Sofii prosím. A měj se." Usmála se a zavřela za sebou dveře od pokoje, klíče vrátila recepční a vyšla s kufrem z Věže, vstříc Alfei.

Sotva vykročila, povzhlédla a před ní kdo jiný, než Eliška. Zase byla sama, ale nešla z ní žádná naštvaná, nebo zákeřná energie. Eliška totiž hrála strašně ublíženou a ustaranou. Stála tam jak solný sloup a hleděla s provinilým výrazem Sabině přímo do očí, než konečně promluvila. "Promiň." Sabina vyvalila oči a nestíhala se divit. Zrovna takové slovo od Elišky v životě nečela. Eliška ovšem pokračovala. "Vážně se omlouvám. Ale... než se tady rozplývat nad tím, co bylo... Chci ti popřát co nejvíc štěstí na Alfei. Doufám, že se tam uchytíš a budeš se tam cítit dobře. A i pokud ne, doufám, že ti to dá dobré zkušenosti do budoucna." Sabina stále zírala s čeliští až na zemi. "Počkej... To myslíš vážně?" Tázala se dosti oprávněně. "Ano. Opravdu se ti omlouvám. Musím na sobě dost zapracovat. Lituju všeho, co jsem ti provedla... Jenom jsem ti záviděla, že máš něco, co já ne. Ale co už. To už nezměním. Měj se, co nejlíp můžeš, Sabi." Upřímně se usmála a Sabinu obejmula. Objala jí opravdu pevně a zvlášť pevně tlačila pravou dlaní do Sabininého ramene. Obejmutí se poté rozpustilo a děvčata si dala svá sbohem. Eliška za sebou zavřela vchod do Věže a div se nepozvracela "Takhle hodná už v životě nebudu. Já jí uznala vlastí chybu. A o co hůř, já zněla upřímně. Je mi ze mě špatně." Trvalo jí chvíli, než se ze sebe vzpamatovala a odešla na pokoj, kde už čekali Max se Šimonem. 

"Vypadáš trošku zeleně. Už jsem ti udělal Kafčo. Pojď, sedni si." Šimon jí už podával šálek teplé kávy a pomohl Elišce se usadit na postel. Eliška si sedla a jen prázdně zírala do stěny a sem tam se napila kávy. "Budu potřebovat kýbl." Kluci se na sebe nechápavě dívali a pak upřeli svůj pohled na Elišku. "Myslím kbelík, vy idioti!" Vykřikla a Max už pro něj běžel.

Sabina už během toho stihla doputovat do Alfei a vystěhovat si věci. Při vybalování si nechala pootevřeně dveře od pokoje do chodby. A jak tak kolem šly víly, sem tam nějaká ze zvědavosti mrkla do otevřené komnaty. Jednou takovou vílou byl zrovna Tobi. Mířil si to z večerní procházky zpět na pokoj, ale Sabinina přítomnost ho zarazila. Přistoupil blíže a pootevřel dveře trochu víc. "Sabi?" Zvolal jakmile vcházel do dveří. Sabina se otočila a Tobiho pozdravila. Popovídali si o Sabininé momentální situaci a Tobi zase objasnil svou velmi nepříjemnou situaci týkající se poslední hodiny lektvarů. Sabina se nad jeho příběhem pozastavila a povídá:" Tak, pokud vím, tak na mě nikdo žádné kouzlo nemířil. Takže možná bych mohla pomoct. Navíc jsem stále ještě čarodějkou, to by taky mohlo hrát roli." Tobimu se rozzářili oči a hned se Sabinou spěchal na pokoj Jitky. 

Oba vtrhli do pokoje a Tobi už všechno říkal Jitce, zatímco ona jenom přitakávala a hleděla zmateně na Sabinu a divila se, proč je tady v takovou hodinu, a ještě k tomu nehlášeně. Nakonec nad tím akorát mávla rukou, protože přece jenom to vůbec není její věc a zkusila Tobiho navrhovanou metodu. Sabina a Tobi se posadili na volné židle a Jitka předříkávala své poznámky Sabině. Z Tobiho úhlu pohledu se z Jitčiných úst valila jen pára a jemný dým, ale Sabina slyšela každé slůvko. Pak první větu zopakovala nahlas. Tobi ji slyšel a dokonce Sabině i rozumněl, ale její hlas byl jiný. Namísto přívětivého, něžného hlásku se její tónina nepředvýdatelně posunovala nahoru a dolů, jakoby se kouzlo snažilo působit i na ni, ale prostá přítomnost temné magie jej částečně blokovala. Tak Tobi hned vytáhl svůj sešit a začal si všechny zápisky postupně přepisovat. Až dopsal všechny, dívkám poděkoval a běžel k sobě zpracovat poznámky do prezentace. 

Když seděly jenom Jitka a Sabina na pokoji, bylo to velmi divné. Jenom se na sebe dívaly a nevěděly, co té druhé říct. "Tak... Na jakém jsi vlastně oboru?" Zeptala se Sabina a Jitka odpověděla. "Kouzelná historie. Tříletý. A co ty?" Sabina se zamyslela a tak trochu nerozhodně odpověděla:"No... jsem na Aplikované Magii, ale teďka ani nevím, do jaké oboru nastoupím, vlastně ani nevím, kolik jich tu je, co zahrnují, a tak. Mám mít zítra před školou sezení s Faragondou, aby mi to vysvětlila." Jitka pohotově reagovala. Vytáhla svůj notebook a najela na své online zápisky, které si dělala při výběru vysoké školy. "Holka, jen seď a dělej si poznámky, mám všechno, co bys kdy potřebovala vědět." A pustily se do řeči.

Eliška se na pokoji sama věnovala nadcházejícímu dni, samozřejmě ale svůj čas rozdělila. Dělala si přestávky na kávu, sociální sítě a další předůležité záležitosti. Při jednom tichém kávovém dýchánku, při kterém byla jenom slyšet meluzína z venčí, jí do pokoje vešel Max se slovy:"Už jsi to zkusila?" Eliška na něj chvíli jen hleděla, než jí došlo, o čem to vlastně mluví. "Proč to nezkusit teď?" Usmála se. Když Sabinu na rozloučenou objala, netlačila dlaní jen tak pro nic. V dlani měla ukrytou malou hračičku, kterou je schopna dálkově ovládat. Hračka, kterou dostala od Maxe, je schopna z osoby, na níž je vázaná, vysát kus magie a poslat ho přímo Elišce. Vytáhla z kapsy maličký ovladač a stiskla tlačítko "Aktivovat."

V momentě, co ho stistkla, se právě Jitka se Sabinou bavili o oboru Černé magie. "Ten mě zatím nejvíc táhne. Myslím, že mi to bude nejblíž." Poznamenala, ale pak se chytla za rameno a stěžovala si na bolest. Jitka se hned začala starat, jestli Sabině něco není. "Nevím. Cítím se... slabá. Asi bych si měla jít lehnout." Uznala a Jitka ji doprovodila do komnaty a obě šly spát. 

V Mračné Věži Max s Eliškou sledovali přístroj, který nejen ukázal, že Sabině sebral přibližně deset procent veškeré magické síly, ale také ukazoval kolik magie Sabině zbývá, jak moc ji právě využívá a taky ukazoval na funkci, kterou by Eliška byla schopna magii z přístroje převzít na sebe. Pro zkoušku tenhle čudlík zmáčkla. Z ovladače se vyvíjet tmavý dým a vstupoval Elišce do těla. Ta jen radostně vydechla a pohlédla na Maxe "Na takovou chudinku má magii docela dobrou. Díky." Usmála se a Max při odchodu prohodil:"Za málo, kočičko." A mrknul na ni, než zavřel dveře a odchýlil se do svého lože. Eliška jen zírala do dveří, úplně zaskočena tím, co si ta nádhera vůbec dovoluje, a že mu to není blbé, když už mu vysvětlovala, že on pro ni jistě nebude ten pravý. Nakonec se rozhodla, že to bude řešit nejdříve až zítra. Už bylo pozdě a musela jít spát.

"Sofie?" Chytala se Karin za své třetí oko. "Copak?" Podívala se na ni Sofie. "Sabči se něco děje. Cítím to. A je mi to trochu povědomý, jen na to nemůžu kápnout." Varovala. "Karin, to bude jenom stres před prvním dnem školy v novým prostředí. Jasně, že Sabi bude aspoň trochu v rozpacích. Buď v klidu. A už zhasni prosímtě." Odpověděla a tak se děvčata zabalila do peřin a usla.