Fanart

Ne moc nice

Martin
,,Takhle si asi nepopovídáme.. " řekl jsem a nasedl do auta.

Potřeboval jsem vypadnout z té příšerné bytovky. Po cestě domů, jsem jen klukům zavolal, že nic. Vyptávali se, o co jde, že už čekají, ale já neměl sebemenší chuť dýchat, natož dělat album.

Bolí to až tak, že se to nedá vydržet. Nechci ji vidět. Kdybych se na ni podíval, představil bych si, jak dělá bůh ví co s Petrem. Zmrd jeden zasranej. To jsem si myslel, že jsem kámoši. Seru na něj. Trápí mě ona... 

Celou cestu bylo ticho, když nepočítám svoji hlavu, nechtěl jsem už ani poslouchat písničky. První čtvrt hodiny se mi Laura snažila neúprosně dovolat. Pak jsem to vzdal a rozhodl se, že potřebuji ticho. 

Když jsem zastavil na červenou v pravém odbočovacím pruhu, natáhl jsem se po telefonu, do držáku, který jsem měl na pravé straně od volantu. Telefon mi vklouzl z ruky a já ho začal lovit mezi sedačkami, když za mnou nějakej kretén začal troubit. Vzhlédl jsem k semaforu a uviděl zelenou šipku. Rychle jsem se rozjel.....

.....................................................................

"Víte jak se jmenujete?" Ozvalo se najednou

"Martin.. Martin Albrecht,." Oslnilo mě jasné světlo. Viděl jsem jen bílou záři, která zakrývala všechno.

.....................................................................

Probudil jsem se na neznámém místě. Vzápětí mi však došlo, kde jsem. Nemocnice..
Jo ten název opravdu odpovídá tomu, jaký to tady je. NE MOC NICE. Chvilku jsem se rozkoukával, když se rázně otevřeli dveře a vstoupil pravděpodobně doktor v bílém plášti a za ním v těsném závěsu sestřička, která vypadala dost mladě.

"Zdravím, tak už jste vzhůru." Pronesl bez známky emoce doktor a ani se na mě podíval. Za to jsem měl však pocit, že sestřička ze mě nemůže spustit oči. 

"Jak je vám? Měl jste nehodu. Vletěl jste přímo pod dodávku. Vybavujete si něco z toho, co se vám stalo?" Pokračoval s pohledem dále sklopeným k deskám v rukách.

"Pamatuji si křižovatku.." začal jsem přemýšlet, nebyl jsem schopen si vybavit nic po troubení a následné tmy. 

Troubil. Proč? Nejel jsem, hledal jsem mobil. Laura... 

Cítil jsem se, jako kdyby do mě  ta dodávka najela znovu.. a znovu.. a znovu..

"Měl jste obrovské štěstí, pane Albrechte, s tím, jak fatálně to mohlo skončit. Vlastně se divím, že máte jen pár zlomených žeber, otřes mozku a nějaké oděrky a ranky." Konečně se na mě podíval. Jeho lhostejnost z něj přímo sršela. Kokot..

Neměl jsem mu na to co říct, co chtěl jako slyšet? Díky Bohu? Dám se na víru? Nebo třeba.. Ještě že tak, s vaším přístupem bych asi skapal...

"No.. Vidím, že ještě potřebujete odpočívat. Tady sestra se o vás kdyžtak postará." Pronesl s tím svým ledovým čumákem opět zabořeným v deskách a bez rozloučení odkráčel.

Ke vší smůle, sestra už ho nenásledovala jako ocásek. Čuměla na mě jak na zjevení. 

Nechci předbíhat, ale tuším, že ví, kdo jsem. 

Nechtěl jsem s nikým mluvit, natož někomu dávat autogram a tak jsem jen řekl, že nic nepotřebuju a že se chci ještě prospat. Nestihla říct ani půl slova, jen nabrala dech a následně sklapla, přikývla a odkráčela pryč. 

Jsem fakt rád, že jsem na pokoji sám. Poslední, co bych potřeboval, by byl nějakej spolukriplící. 

Hrábnul jsem do šuplíku, který jsem měl vedle postele a vytáhl z něj mobil, který měl display jednu velkou pavučinu. 

No bezva..

Naštěstí se mi ho i přes lehké poškození podařilo rozjet a zaplavila mě spousta SMS zpráv a zmeškaných hovorů. Volala mi Laura, přes bráchu až po... Petra... Horší, už to být nemůže.

Prvně jsem se samozřejmě ozval bráchovi. David už o všem věděl a rodiče jakbysmet. Ujistil mě, že mamka měla menší hysterák, ale že se za mnou zítra chystají a prý je mnohem klidnější, když ví, že jsem vzhůru. 

Ona je Neděle? AHA!

Evidentně jsem si chvilku zdřímnul. 

A Laura? Ví to? Řekl jí o tom někdo, na to jsem se Davida zapomněl zeptat. Sám o ní neřekl nic. 

Kromě zmeškaných hovorů, který se datovali průběžně alespoň každou půl hodinu od pátku až do teď , jsem  od ní měl i pár zpráv. 

O nehodě ale ani zmínka, asi nic neví. A co si mám myslet o zmeškaným hovoru od Petra dnes časně ráno. 

Nechtěl jsem to teď zjišťovat. Přišla na mě únava a tak jsem zase zavřel oči a ponořil se do hlubokého spánku.

Zdravíím. Jo, po 4 letech jsem se rozhodla zase něco vydat. Netuším, jestli se trefím, do stylu psaní, jaký jsem používala dřív, ale vynasnažím se. Hlavně jsem už celkem jinde a naši dva hlavní aktéři ještě dál, tak snad na to zvládnu nějak navázat. Každopádně těm z vás, kteří netrpělivě čekali a i po tak dlouhé době si to přečtou, děkuji. Vím, že vás nebude moc, ale o to víc si toho vážím. A začneme takhle zlehka něčím kratším.
-K