Fanart

On je moje droga

Je neděle dopoledne a já od pátečního incidentu nevylezla z domu. Válím se na gauči, sleduju smutný filmy a vesele pojídám zmrzlinu... no i když asi ne tak vesele. Spíš tak, že každou chvilku brečím a snažím se nemyslet na to, co se odehrálo. Bojím se, že je to definitivní konec. Martin se mi neozval. Nebere mi telefony, natož aby mi odpovídal na zprávy. Jednoduše řečeno celý jsem to pěkně podělala. A jestli vás zajímá co je s Petrem? Vrátíme se k pátku...

.......................................................

"Takhle si asi nepopovídame..." Konstatoval. Nakonec sedl do auta a odjel, aniž bych mu stihla říct jen prosté ahoj... do hajzlu..

"Lauro? Pojď sem.." Objevil se Petr s rozevřenou náručí ve vchodových dveří od bytovky.

"Ne! Za všechno můžeš ty.. Nemohl jsi mě s ním nechat chvilku samotnou, abych mu to vysvětlila. Prostě nemohl.. a to co jste tady předvedli? Se můžete zrovna pozabíjet.. však mně je to jedno." Rozhazuji kolem sebe rukama a začínám panikařit.

"Nechtěl jsem, aby se do tebe tak hnusně navážel.. " Zahlédnu v jeho očích smutek, jde ke mně, stále mě chce chytit.

"Jdi domů Petře.." Odbydu ho, svěsím zrak a prosmyknu se kolem něj, abych se vrátila zpět do bytu.

"Počkej, teď bys neměla být sama." Chytne mě za ruku, což mě donutí se zpět otočit k němu.

"Neměla, ale chci být, takže mě nech." Vytrhnu svoje zápěstí z jeho sevření možná až moc dramaticky.

"Fajn.. Jak myslíš." Vyjde z bytovky a práskne za sebou dveřmi tak, že mě to vyleká. Potom se jen otočím na schodech a zjistím, že je vážně pryč. Odešel...ale co, když chce být uraženej i on.. tak ať je.

Vydávám se zpátky do bytu, zavírám za sebou dveře. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. A ještě jednou.. Tohle je jen špatný sen nebo něco a kdyby ne, uklidní se to a já budu zase žít spokojeně. A nebo taky ne, protože jsem si pořád nevybrala... Vyrážím do kuchyně, kde otvírám mrazák a vytahuji vandlík čokoládové zmrzliny.. nic jiného mě momentálně nezachrání...

................................................

A od té doby tu sedím. Občas si zajdu na záchod nebo pro něco jiného k jídlu, ale nejsem schopná vůbec ničeho. Jinak Petr se taky neozývá. Ale asi není divu, byla jsem na něj hnusná a ani si to nezasloužil, jen já to prostě v tom afektu potřebovala na někoho svést a na někom si vybít zlost. Bohužel on byl zrovna v mojí přítomnosti.

Rozmýšlím nad tím, že bych mu zavolala nebo napsala. Už tu nechci být sama. Nabrala poslední jsem vrchovatou lžičku zmrzli a celou jí snědla. Uklidila jsem zbytek zmrzliny, hodila si sprchu, oblékla se, posbírala Péťovi věci, které tu nechal a rozhodla se udělat si menší výlet do Telnice. A abych si byla jístá, že to tam zastihnu, zeptala jsem se radši Calina, jestli není v Brně a když jsem si byla jistá, požádala jsem ho i o Petrovu adresu. Zjistila jsem si nejbližší spoj do Telnice a vycházela z domu.

Mezi tím co jsem seděla v autobuse, jsem si uvědomila, že možná nebyl zase tak fajn nápad jet přímo za ním, možná jsem si o tom měla nejdřív s někým promluvit, ale řekla bych, že teď už je kapánek pozdě. Najednou mě z mého přemýšlení vytrhl fakt, že jsem na místě. Vyškrábala jsem se z autobusu a jako správná holka z města jsem začala do map zadávat adresu Petrova domu xd. Po chvilce vztekání a špatného připojení jsem nakonec cestu našla a vypravila se tím směrem.

Stála jsem už přede dveřmi onoho domu a kontrolovala, jestli opravdu stojím u toho správného. Začala jsem být nervozní, asi bych byla i normálně, protože jsou tyhle situace pro mě hrozně stresující vzhledem k tomu, jak stydlivý člověk veskutečnosti jsem. Ano.. perou se ve mně dvě protikladné vlastnosti .. stydlivost a přehnané sebevědomí. Někdy to je vážně zábava. Ale vrátíme se k věci. Celá rozklepaná jsem trefila zvonek, který se rozezněl po celém domě. Pak nastalo ticho a já přešlapovala z místa na místo, když už jsem si myslela, že nikdo nepřijde. Otevřeli se dveře a v nich stála postarší paní.

"Dobrý den.. Snad jsem tu správně, je doma Petr?" Vyhrkla jsem ze sebe, ale alespoň ze mě spadla veškerá nervozita.

"Dobrýý, jasně je nahoře, zavolám ti ho.." Usmála se na mě a odešla od dveří. "Péťo! Máš tady návštěvu!" Zavolala do prázna a poté se zase otočila ke mně " Pojď dál, přece tě nenechám venku."

"Děkuju" kývla jsem a prošla dveřmi.

"Kdo to je?" Ozval se hlas z druhého patra doprovázeno dupáním po schodech a já cítila jak měním barvu. Výdech a nádech Lauro, hlavně klid.

Než mu jeho babička stihla odpovědět stál už pod schody a nevěřícně na mě zíral.

"Ahoj Petře.." Přešlápla jsem z nohy na nohu a křečovitě sevřela svoji paži.

"Ahoj.. Jdeš nahoru?" Zeptal se udělal jeho klasické gesto. Poškrábal se na zátylku. Vypadá taky nervózně. To mě trošku uklidnilo.

"Já nevím, jen jsem ti chtěla dovézt věci a asi si popovídat.." Přiznala jsem a znovu si přešlápa. Místnost byla plná napětí a fakt, že Petrova babička, která tomu přihlížela, nás celou dobu odposlouchává, tomu také moc nepřidával.

"Ukaž.." Přiblížil se, aby mě zbavil tašky s jeho věcmi "a jestli si chceš asi povídat, tak se zuj a pojď se mnou nahoru.." Tohle znělo hůř než mělo, snad jeho babička nemá tak zvrácenou mysl jako já ..lol Na to jsem se opravdu zula a vydala se po schodech za ním.

Když jsme po schodech vystoupali do jeho bytu, docela mě zarazilo, že tam má tak uklizeno. Buď je čistotnější než jsem si myslela a nebo mu tam uklízí babča. Spíš bych tipla tu druhou možnost. Hned mezi dveřmi mě přivítal bílý chlupatý kocour a začal se mi motat pod nohama, než jsem se stihla skrčit, abych ho pohladila, utekl. Fakt je to pěknej zmrd, přesně jak Petr říkal, ale stejně bych ho umazlila k smrti.

"Chceš vodu nebo něco k pití?" Posadil se na křeslo a pokynul mi abych se taky posadila na gauč stojící vedle, což jsem taky udělala.

"Zatím ne, děkuju.." Usmála jsem se na něj, zatímco jsem si odložila.

Chvilku jsme jen tak seděli, nevěděli, co máme říct a koukali se všude možně, jen ne na toho druhého.

"Chci ti říct, že k tobě cítím fakt hodně..." Prolomil Petr to trapné ticho mezi námi a konečně se na mě podíval. Koukala jsem mu přímo do očí a bylo mi jasné, že není čistej.

"Já k tobě taky, ale..." Nenechal mě domluvit

"Počkej...Neskákej mi do řeči," Přerušil mě a natáhl se pro moji ruku, kterou následně pevně sevřel. "Co jsem tě potkal, věděl jsem, že jsi to dobré v mém životě. Už jen na tom balkóně jsem věděl, že kvůli tobě zvládnu být čistý a taky jsem byl, když jsme byli spolu. Jsi pro mě nejlepší drogou, která zvládla nahradit všechno ostatní." Hleděl na mě a mně se vehnaly slzy do očí. "Ale byl jsem hroznej sobec, chtěl jsem tě pro sebe a zničil jsem tak vztah tobě a Martinovi. Mrzí mě to a kdybych to mohl jakkoliv napravit, udělal bych to. Chci jen, abys byla šťastná. A teď už vím, že toho docílím jedině tak, že tě nechám jít za Martinem." Viděla jsem jak mu zrudlo okolí očí a následně odvrátil pohled stranou. Bolelo ho to. "Za všechno, co se semlelo, můžu já. Moc mě to mrzí."

"Petře ne, nemůžeš za to, že jsem ti to všechno opětovala, taky k tobě cítím vic, než bych měla." Stiskla jsem mu jeho ruku, což ho donutilo se na mě podívat.

"Ale kdybych s tím nezačal, ani by sis to neuvědomila..." Asi měl pravdu, ale já mu to všechno nechtěla dát za vinu, protože pak už to byly jen moje rozhodnutí, on mě do ničeho nikdy nenutil. Já se rozhodla s ním políbit. To já se rozhodla s ním vyspat. Já se rozhodla k němu něco cítit. "Mrzí mě to, ale pro tvoje dobro, tě musím nechat jít a být s Martinem."

Teď už jsem to nevydržela a po tváři se mi začala kutálet slza. "Jít a být s Martinem, který mi ani nezvedne telefon..." Prohodila jsem ironicky. Vždyť ten by mě teď radši nikdy nepotkal. Tahle představa mě ničí. Miluju ho, ale on mě s největší pravděpodobností nesnaší. Miluju ho... Ty slova mi uvázly v hlavě. Já ho miluju a nedokážu bez něj fungovat... on je moje droga, tak jako já jsem droga pro Petra...

"Jeď za ním." Pohladil mi Petr ruku kterou svíral.