Fanart

Nemůžeš nebo nechceš?

,,Těšíš se domů?" Sundal si Petr sluchátka hned, co jsem si sedla vedle něj. Náhoda, že sedíme vedle sebe? Nevím, ale aspoň si budu mít s kým povídat.

,,Hey.. ani ne, klidně bych se za ním přestěhovala." Plácla jsem bez přemýšlení, když jsem si zapínala pás. Následně jsem uvelebila svoje pozadí tak, aby mě po třech hodinách v autě nebolelo, až vylezu. Samozřejmě, že účinek to mělo nulový.

,,Tobě by nechybělo Brno? Mamka s taťkou, nebo kamarádi?" Podívala jsem se mu do očí a hned uhla. Nevím, jestli to bylo cílené, nebo mě jen znepokojil jeho výraz.

,,Mám jen mámu.." Pronesla jsem bez špetky citu a s kamennou tváří. Za tu dobu už jsem se naučila o tom mluvit, jako o narmální věci a neprobrečet nad tím celý večer. Nemá to smysl, protože brekem nebo sebelítostí ho zpátky nezískám. I když mi neskutečně chybí a vše u nás doma mi ho připomíná, musím se nad tím povznést. Co se má stát, se stane. Nevěřím na boha, nebo na osud..ale občas, když se nad tím tak zamyslím.. Je to zvláštní.

,,Aha.. promiň to mě mrzí." vytrhl mě Petr ze spárů mého myšlení. A já jen kývla na souhlas. Nechci se o tom totiž bavit. Možná je to špatně, ale je mi líp, když o tom nemluvím.

,,A po kamarádech by se mi taky stýskalo, samozřejmě.." Dodala jsem, když nastalo trapné ticho a Petr se začínal tvářit provinilě. Jako kdyby tu inofmaci měl vědět a je za blbce, protože to neví.

,,Tak ještě aby se ti po mě nestýskalo!" Ozval se zepředu Marek. Taky má uši všude a musí se zapojit do jakékoli konverzace.

,,Kdo říkal, že jsme kamarádi?" Zvýšila jsem na něj hlas zpátky a musela se zasmát. Baví mě ho provokovat.

,,A co nás vůbec odposlouchváš?!" Přidá se Petr.

,,Já myslel, že to není soukromá konverzace, ale dobře." Odpověděl naposled.

S Petrem jsme se zasmáli a dál si povídali.

,,Co budeš dělat dneska večer?" Zeptal se polohlasem a je mi jasný proč. Nepotřebuje poslouchat kecy typu: Ojojoj..Rande? nebo Nech ji ta už je zadaná. Nevím sice, co přesně Petr zamýšlí, ale tak jako tak to může být klukům jedno.

,,Nooo.. Asi převážně školu, mám toho jak sraček." Zamyslela jsem se nad tím, jak se budu přehrabovat v hromadách učení a snažit se to všechno udělat do nedělní půlnoci.

,,Ajo..takže si čas na hlídání mě nenajdeš, co?" Podrbal se na zátylku s usměvem, který patřil mě. Je roztomilý, když se mě snaží vytáhnout ven. A ještě roztomilejší je ten jeho úsměv..

,,Uvidím, jak budu stíhat.. Co máš v plánu?" Oplatila jsem mu úsměv. Ráda s ním někam zajdu, pokud ho vážně nebudu muset hlídat, jako malé usoplené dítě.

,,Aaale.." Protočil očima a prohrábl si vlasy, které si následně začal zase upravovat do původního stavu. ,,Nějakej klub?" Usmál se

,,No nevím... Když slíbíš, že nebudeš na trávu, nebo horší věci pít alkohol, abys zase nezvracel nebo netropl, tak klidně.." Zasmála jsem se při pomyšlení na moje minulé hlídání jeho. ,,Pokud budu moct.." Dodala jsem vzápětí.

,,Dobráá, počítám s tebou na 50%." Zavrtěl se na sedadle.

Na to jsem mu už neodpověděla, protože to vlastně ani nebyla otázka. Jen jsem pokrčila rameny.

,,Kdyžtak se ti ozvu. Počítej tak kolem osmé, abys kdyžtak byla nachystaná." Prohodí a já kývnu.
.........................................................