Expl0ited - Na život a na smrt

4. Jsi to ty?

Už je to pár dnů, co jsem se dozvěděla, že mám rakovinu krve. Tudíž leukémii. Jasně, doktor to ještě nepotvrdil, ale při mé smůle to tak bude. Jediné, co mě drží tak nějak pohromadě je Expl0. Píšeme si každý den a jsem..jak to říct...šťastná? Ano možná to je štěstí, ale v hlavě mi pořád bliká majáček, že asi umřu. Jsem z toho strašně na dně. Mámě jsem to neřekla, aby se zbytečně netrápila. Nechci jí přidělávat starosti. Teď sedím v pokoji na posteli a přemýšlím, jestli vlastně chci, aby mě Expl0 viděl. Lístek mám koupený, ale pořád váhám. Přece jenom jsem vytáhla nějaké slušné oblečení a v koupelně jsem se namalovala a hlavně skryla ty obrovské kruhy pod očima. Za deset minut už jsem stála na vlakovém nádraží a čekala jsem na vlak do Prahy. Znuděně jsem sedla na lavičku a přemýšlela jsem co bude dál. Co bude se mnou. Vždy když jsem se dívala na nějaký romantický film, kde hlavní hrdinka měla leukémii, tak se zamilovala a umřela. To že se zamilovala bylo krásné, ale že ten člověk musí umřít je strašně nespravedlivé. Ale já nemám ani někoho, kdo by mě miloval a stejně umřu. Můj mozek se začínal plnit černými myšlenkami všeho druhu. Nemám raší spáchat sebevraždu? Nebo si počkat až mě ten strach dožene k šílenství a nebo prostě čekat až nebudu mít vlasy a umřu jako hnusná, neoblíbená, mladá žena. Achjo. Málem jsem zapomněla, že tu čekám na vlak. Když jsem uslyšela to známé pískání brzd, vzala jsem si svou malou taštičku a nastoupila jsem. Sedla jsem si do vagonu , o kterém jsem si myslela, že je prázdný. Ale nebyl. Když jsem uslyšela tu mou oblíbenou větu musela jsem zatajit dech. ,,Achacha čauky mňauky, moje jmeno je Expl0ited a tohle je Matúš." jako bych byla v sedmém nebi. Ale co tu dělají? Vždyt jedou na 4fans ty blbko. Okřikla jsem se v duchu. Usmála jsem se a ohlédla jsem se. Seděli na posledních sedadlech ve vagónu a povídali si s kamerou. Expl0 asi vycítil můj pohled a podíval se na mě. Rychle jsem se vmáčkla do sedadla, jako bych doufala, že mě neviděl. Ale on me viděl a naštěstí mě nepoznal. Oddechla jsem si a potichu jsem se zasmála mé reakci. Každá jiná holka by za ním utíkala a vrhla by se mu kolem krku. Požadovala by podpis a fotku. Ale já ne. Snažila jsem se chovat normálně a zklidnit svůj dech i tlukot srdce, ale moc to nešlo. Radši jsem si dala sluchátka do uší abych ještě něco nevyvedla. Jsem toho opravdu schopná. Nejvíce se ztrapnit jsem vždycky uměla jen já. Pustila jsem si písničky a dívala se z okna na ubíhající krajinu.

Jakmile se vlak zastavil ihned jsem vyskočila, aby mě Explo neviděl a hlavně nepoznal. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a aspoň na chvíli jsem se snažila vyhnat temnotu z mé hlavy. A tak jsem vyrazila na místo určení. Musím říct, že jsem nervózní. Písničky jsem nechala spuštěný a vydala jsem se na desetiminutovou cestu. Uběhlo to celkem rychle. Samozřejmě díky písničkám. Co bych bez tohto dělala. No nic. Zpět k tématu. Došla jsem před obrovskou halu, ve které se to všechno mělo konat. Bylo tam strasne moc lidí. Mačkali se na sebe a snažili se předběhnout ve frontě. U vchodu jsem ukázala lístek a už jsem se mohla jenom bavit a někdy mi to dokonce i šlo. Bohužel nevydrželo to moc dlouho. Zapípal mi mobil a jáhho s úsměvem vzala do ruky. Ovšem to co jsem přečetla mi vyrazilo dech.

Anie Brieová, musím vám oznámit, ze testy na vaši nemoc, byly úspěšné.
                                    Doktor Hansr

Sedla jsem si na lavičku, co nejdál ode všech a s hlavou v dlaních jsem vzlykala. Co teď? To co jsem říkala před tím měla být ironie a ne skutečnost. Nevím jak dlouho jsem tam seděla, ale po chvíli ke mě někdo přišel. Podle bot jsem poznala, že jde o kluka. Položil mi ruku na rameno a sedl si vedle mě. ,,Děje se něco?" zeptal se tím krásným jazykem. Ale počkat vždyť ten hlas znám a teď už moc dobře vím, že nechci aby mě takhle viděl. Rychle jsem si začala utírat obličej. ,,Ne jsem v pohodě." zareagovala jsem na jeho otázku. Koutkem oka jsem se na něho podívala. Měl na soběčerný rifle a červenou kostkovanou košili. Rukou mi zvedl obličej, aby se mu dívala do očí. A potom se to stalo. Poznal mě. ,,Jsi to ty Anie?" zeptal se opatrně a Já jsem několikrát kývla na souhlas. Rychle mě objal. Až po pár minutách mi došlo, že ho už nikdy nechci pustit.

Tak další kapitola je tu. Jo lidi, mimochodem na mém profilu je ještě jedna povídka tak kdo má zájem ;) doufám ze se vám tento díl líbil. Tak zatím ahoj... :)