Expl0ited - Na život a na smrt

5. Štěstí vs. Neštěstí

Po nějaké chvíli mě pustil. Nespokojeně jsem zabručela. Ale taky jsem se odtáhla. Mohla jsem se podívat na jeho usměvavý obličej. Jeho oči plné radosti mě se zájmem pozorovaly. ,, Co je na mě tak zajímavé?" zeptala jsem se po chvíli. ,,A co je na mě zajímavé?" zeptal se taky. Ani jsem si neuvědomila, že na něj zíram. Pro odlehčení situace jsem se potichu zasmála. Radši jsem se odvrátila, aby se na mě nemusel dívat, ale on me chytl za bradu a tím mě donutil podívat se do jeho krásných očí. ,,Byla jsi to ty v tom vlaku?"
On si mě pamatuje? Pomalu jsem kyvla a znovu jsem se usmála. ,,Máš nádherný úsměv." zašeptal mi do ucha a já jsem zrudla jak rajče. ,,Přestaň, červenám se."
Anie, co to děláš?
V ten moment mi vše došlo. Několikrát jsem zamrkala, abych se vrátila z ráje na zem. Kolem nás stáli holky i kluci. Holky mě probodavaly pohledy a kluci se usmívali na Expla. V ruce jsem držela telefon s tou hroznou zprávou.
A je to tu zase.
Oči se mi zalily slzami a já jsem v záchvatu zoufalství odhodila telefon na zem. Vzala jsem si všechny věci a vyběhla jsem ven na čerstvý vzduch. Za sebou jsem slyšela kroky. Moc dobře jsem věděla komu patří. ,,Anno stůj." křičel za mnou, ale já jsem se ani neotočila. Běžela jsem do té doby, než mě začaly pálit plíce a bolet nohy.

--------------

,,Stála jsem ve sprše a nechala jsem na své tělo padat kapky vlažné vody. Nikdy by mě nenapadlo, že voda uklidňuje. Pořád jsem na něj musela myslet. Na jeho úsměv. Na slova, která mi šeptal do ucha. A hlavně na jeho vůni. Pořád jsem jí cítila.

Po sprše jsem si v huňatém županu lehla na postel. Znovu na něj myslím. Úsměv se mi objevil na tváři a zvědavost mě donutila zapnout notebook společně s facebookem. ,,Teda." žasla jsem nad množství zpráv.
Máte 32 nepřečtených zpráv od uživatele Petra...
Rozklikla jsem to a znovu jsem žasla nad ohleduplností toho úžasného člověka.

Jsem tady.

Napsala jsem mu hned, co mě napadlo. Nejradši bych si dala pár facek. Jaký kraviny mu píšu.

Bože, jsem rád, že žiješ. :)

Zasmála jsem se nad jeho odpovědí. Ale teď přijde ta těžší část.

P

romiň, že jsem tak rychle odešla.

Anie, vůbec se neomlouvej. Četl jsem si tu zprávu na mobilu. A chci, aby jsi mi řekla, co to má znamenat.

Pane bože. On si to přečetl? ,,Ne to není možné." začala jsem litovat, že jsem ten telefon odhodila.

Nechci o tom mluvit.

Žádná jiná odpověď mě nenapadla. Přece mu to nemůžu říct.

Nedáváš mi jinou možnost.

Cože? O čem to mluví?

Co tím myslíš?

Jedu za tebou teď hned.

,,Ne!" vykřikla jsem snad přes celý svůj byt.

Co? To nemůžeš. Vždyť ani nevíš kde bydlím.

Myslíš, že jsem tak blbý, že jsem se nepodival na tvůj fb... Za hodinu a půl jsem u tebe.

Ne, ne, ne. To se nemělo stát. Chytla jsem se za hlavu a prechazela jsem z jednoho kouta pokoje na druhý. Co budu dělat?

Ahoj, dneska je trochu kratší kapitola, ale snad nevadí. Co myslíte? Řekne mu o své nemoci nebo ne? A chtěla jsem se vás zeptat. Mám psát ještě jeden příběh ze SMUSOU? Nebo jen nějakou romantiku? Díky za vote a komentář. Vždy mě ženou vpřed a já mám pak lepší náladu na psaní. ;)