Expl0ited - Na život a na smrt

13. Kapitola -Nemožný

Už jsou to dva dny, co jen ležím na posteli a nemůžu se pohnout. Je pravda, že jsem udělala pokrok. Už cítím prsty na nohou i na rukách a je to pořád lepší a lepší, ale co mě trápí nejvíc je to, že Petr se od toho incidentu s mámou neukázal. Chybí mi jeho přítomnost, jeho dotek a jeho rty na těch mých. Z mých myšlenek mě vytrhlo otevření dveří. Uslyšela jsem tichý smích. Tohle se mi nelíbí. ,,Jak se máš Anie?" po celém těle mi přejel mráz. Co ten tady dělá? Snažila jsem se pohnout nebo něco udělat. Nechtěla jsem s ním být v jedné místnosti. Slyšela jsem kroky. Přesunul se blíž k mé posteli. Nevěděla bych, co děla, kdyby mi nezačal všechno popisovat. ,,Tak teď mám v ruce injekční stříkačku. Nebudu ti říkat, co obsahuje, ale věř mi bude ti líp." odmlčel se. Chce mě snad zabít? ,,Tak a teď jsem ti tu látku zavedl do hadičky, která ti vede přímo ho krevního oběhu. " i když jsem ho neviděla, dokázala jsem si představit Joshův úšklebek na jeho obličeji. Začala jsem panikařit, když v tom jsem otevřela oči. Mohla jsem se zase hýbat. Na nic jsem nečekala a vrhla jsem se na Joshe. Ten to nečekal a spadl na zem. Ruce jsem mu obmotala kolem krku. ,,Kdy mě už necháš na pokoji?" zakřičela jsem. Vypadalo to, že si můj vztek užívá. Jeho ruce chytly ty mé. A odstrčil mě, jako bych nevážila ani gram.Přestala jsem se prát a podívala se na něj. ,,Co ode mě vlastně chceš?" zeptala jsem se, ale neodpověděl. Postavil se, upravil si oblečení a pomohl mi vstát. ,,Chci tebe." řekl jemně a přitiskl své rty na mé. Ruce jsem zapřela o jeho hruď. Snažila jsem se ho odstrčit, ale chytl mi ruce. ,,Joshi, ne." řekla jsem mezi polibky. Chtěla jsem odvrátit hlavu, ale jeho nehty se mi začaly zarývat do kůže. ,,To nemůžeš." zašeptala jsem. Viděla jsem, jak se usmál. ,,Ale můžu." začal mi vyhrnovat noční košili. Po celém těle se mi rozlilo teplo. ,,Dost." vykřikla jsem. Kopla jsem Joshe do holeně a stisk na mých rukách povolil. ,,Nevím, co na tom nechceš pochopit, ale já miluji Petra." zakřičela jsem a vzala si všechny svoje věci. Chtěla jsem odejít, ale Joshuv smích mě zastavil. Podívala jsem se na něj a zvedla jsem jedno obočí. ,,Ani, mně neutečeš. A koneckonců...Tvá matka už nám asi zařizuje svatbu." řekl posměšně a já se slzami v očích utekla z nemocnice. Pořád nechápu, jak mi to mohla udělat. Ale teď mám před sebou mnohem důležitější úkol. Musím najít Petra.

(Takže, s tímhle příběhem nejsem spokojená. Podle mě je to blbost. :D Ale kvůli vám ho dopíši, ale asi to nějak zkrátim. ;) )