Expl0ited - Na život a na smrt

9. Noční můra

-[Předem se mooooc omlouvám, že nebyla tak dlouho... Nějak mi to psaní moc nešlo a radši kapitolu vydam později, než abych napsala nějakou blbost. Tak si ji užijte. Tahle Kapitola i ta další budou takové akčnejší.]-

Probudilo mě klepání na okno. Rozespale jsem zamručela a šla jsem se podívat, kdo mě to otravuje. Ještě se zavřenýma očima jsem otevřela okno. Dotyčný za oknem to asi nečekal a tak spadl do pokoje. Tiše jsem vykřikla. Rychle jsem běžela ke skříni, kde mám schovanou svou baseballovou pálku. Zvedla jsem ji do bojového postavení. Vetřelec se pomalu postavil a začal se smát. Zamračila jsem se, ale počkat vždyť ten smích znám. ,,Petře?" otázala jsem se a někde uvnitř jsem doufala, že je to on. Sundal si kapuci a já jsem si oddechla.
,,Pane bože, co tady děláš?"
,,Nemohl jsem to bez tebe vydržet." Zašeptal a rychlou chůzí šel ke mě. Přimáčkl mě ke zdi a hladově me políbil. Předešlý strach ze mě okamžitě opadl. Zavřela jsem oči a užívala jsem si jeho přítomnost. Po pár minutách jsme se kvůli nedostatku vzduchu od sebe odtrhli. Petr si mě přitáhl do svého objetí. Potom jsem si vzpomněla na včerejší incident a mamkou. ,,Nesmím se s tebou vídat." řekla jsem do úplného ticha. Cítila jsem jak strnul. Pár minut se vůbec nic nedělo, jen jsme stáli uprostřed pokoje v objetí a v naprostém tichu. Povzdechla jsem si a šla jsem rozsvítit malou lampičku na mém nočním stolku. Musím se přiznat, chtěla jsem vidět jeho výraz a taky jeho oči. Člověk by to neřekl, ale oči dokážou prozradit víc než slova vypuštěná z úst.
Mdlé světlo zalilo můj pokoj. Petr se ke mě otočil a povzdechl si. ,,Nějak to vyřešíme." řekl mi a jemně se usmál. A myslel to vážně. Najednou mě něco napadlo. ,,Jak si vlastně vylezl ke mě k oknu, je to nejméně sedm metrů." a úšklebkem na tváři jsem se na něj podívala. Taky se usmál a přešel k oknu, kde ukázal na žebřík. Jen jsem pokývala hlavou a dál jsem to neřešila. ,,Obleč se. Něco ti ukážu." bez váhání jsem se zvedla a přehodila jsem přes sebe mikinu. Slezla jsem po žebříku na zem a čekala jsem, co bude dál. Petr me vzal za ruku a někam mě táhl.
Po deseti minutové cestě do kopce. Jsme zastavili. Byli jsme na kopci, ze kterého bylo vidět celé město a obrovský měsíc nad ním. ,, To je nádhera." vydechla jsem. Sedli jsme si na jinovatkou posetou trávu a mlčky jsme hleděli na měsíc. Nepotřebovali jsem mluvit. Užívali jsme si přítomnost toho druhého a to nám stačilo. Teda mě ano. Ale Petrovi asi ne. Najednou se na mě přetočil, tak ze byl nademnou. Podívala jsem se mu do očí. ,, Na co myslíš?" nadzvedla jsem jedno obočí a natočila jsem hlavu. ,,Že jsi nádherná." Zašeptal mi do ucha. Začala jsem se smát jako nějaká malá školačka. ,,Koho to tu máme?" ozval se za námi, pro mě velice známý hlas. Po zádech mi přeběhl mráz. ,,Musíme jít" zavelela jsem a pomalu jsem se postavila. ,, Ale kam bys chtěla jít. Hlavní představení právě začíná." řekl Josh (viz 2. Kapitola). S nenávistí v očích jsem ho sledovala. Zpoza stromu vyšli další tři kluci. Jednoho jsem poznala a doslova mi to vyrazilo dech. ,,Kubo?" zeptala jsem se ho, ale on jen sklonil hlavu. Kuba byl ve škole můj nejlepší přítel a ve všem mi pomáhal. Nikdy bych do něj neřekla, že by se on přidal do takové party. ,,Petře jdeme." řekla jsem znovu, ale hlas se mi zatřásl. První chyba. ,,Už se bojíš?" zeptal se Josh a zasmál se. Pořádně jsem se nadechla. ,,Jdeme." zopakovala jsem už pevnějším hlasem. ,,Kluci chyťte ho." přikázal blonďák a dva kluci chytli Petra. ,,Anie, utíkej." zakřičel na mě Petr, ale moje tvrdohlavost nezná meze. Přiběhla jsem k jednomu klukovi, kterého jsem neznala a vrazila jsem mu pěstí. Ten kluk se chytl za nos a začal mi nadávat. ,,Kubo chyť ji." Kuba ke mě přiběhl a ruce mi držel za zády. Nemohla jsem se ani hnout. Josh ke mě přišel a pohladil mě po tváři. Odvrátila jsem hlavu a na tvářích jsem ucítila horké slzy. ,,Tak a teď se dívej." řekl mi a praštil Petra do břicha. ,,Ne, prosím přestaň." žadonila jsem. ,, No to nene. Tohle je teprve začátek zlatíčko." Zašeptal mi do ucha a poprvé za několik týdnů jsem dostala opravdu strach. Ne, trach ne. Tohle je moje noční můra, akorát z téhle se neprobudím.

-[ Vote i koment mě nehorázně potěší. :-) ]-