Expl0ited - Na život a na smrt

10. Kubo?

Celá jsem se klepala. Na nohách jsem se udržela jen tak tak. Kuba mi pořád držel ruce, ale když se mi podíval do očí, tak jsem v nich neviděla nenávist. ,,Nebran se." zaseptal mi do ucha. Jen jsem výhružně zavrčela. ,,Jak jsi mohl?" zakřičela jsem na něj. ,,Promiň, ale jinak to nejde. " řekl mi a už se mi nevěnoval. Jen jsem se bezmocně snažila vymanit z jeho sevření. Podívala jsem se na Petra. Díval se na mě. Když si všiml ze ho pozoruji, tak se jemně usmál. ,,Je to moje vina, promiň." zašeptala jsem, tak aby mě slyšel. Jen zavrtěl hlavou a mrkl na mě. Cože? On mrkl? On má nějaký plán.  Mezitím ke mě přišel Josh. ,,Jak ti je?" zeptal se s úsměvem. Zamračila jsem se na něj a odplivla jsem si do trávy. Jeho obličej zrudl. Vrazil mi pořádnou facku až to zaštípalo. Hlava se mi otočila doprava. Znovu jsem se na něj podívala a tentokrát jsem ho vraždila pohledem. ,,Jsi tak roztomilá, když se zlobíš." vzal mě za bradu a začal mě líbat. Snažila jsem se odtrhnout, ale někdo to udělal za mě. Kuba mě odstrčil, spadla jsem na zem a sledovala jsem, co se bude dít. Kuba přešel k Joshovi a vrazil mu pěstí. ,, To jsme si nedomluvili. " zakřičel na něj. Tak teď už jsem vůbec nic nechápala. Jediné co jsem mohla udělat bylo to, že jsem šla pomoct Petrovi. Zezadu jsem jednoho kluka kopla do rozkroku a Petr se zbavil druhého. Petr mě vzal za ruku a táhl mě přyč. Bezmocně jsem se ohlížela, co se stalo s Kubou, ale Petr mi výhled zastínil svým tělem. ,,Nemůžeme ho tam nechat." řekla jsem zoufale. I když mě Kuba zradil pořád jsem k němu měla pouto. ,,Neboj nic se mu nestalo." zašeptal mi do ucha a dal mi pusu do vlasu. Jak to může sakra vědět? Vymanila jsem se z Petrova pevného se sevření a utíkala jsem  k nehybné postavě na kopci. Když jsem ho spatřila, tak se mi z očí začaly koulet slané slzy. Ležel nehybně na zemi a těžce oddychoval. Obličej měl celý od krve. Rychle jsem si k němu klekla a nahmatala jsem opravdu slabý tep. ,,Co mám dělat?" šeptala jsem si pro sebe. Ohlédla jsem se a zoufale jsem se podívala na Petra. ,,Pomoz mu prosím?" Petr si jen povzdechl a hodil si Kubu přes rameno. Chvíli jsem se na něj nechápavě dívala, ale potom mi došlo, že ho asi vezme ke mě domů.

,,Neboj se. Zvládnu to." ujištovala jsem Petra. Kuba ležel u mě na posteli a klidně oddechoval. Petr se ke mě naklonil a něžně mě políbil na rty. Užívala jsem si jeho přítomnost. Rukama jsem mu zajela do vlasů a jemně jsem za ně tahala. ,,Mám odejít?" zeptal se, ale naše rty se neoddělily. ,,Jindy bych řekla, že ne, ale dneska jsem opravdu unavená." zašeptala jsem a hlavu jsem si položila na jeho hrud. ,,Ráno ti zavolám." ujistila jsem ho a doprovodila jsem ho k oknu. Slezl po žebříku a dole mi poslela vzdušný polibek. Jen jsem se usmála a zamávala jsem mu.

Na postel jsem se nevěšla, takže jsem musela spát na zemi. S povzdechem jsem si lehla a přikryla jsem se tenkou dekou.

--------

Probudilo mě hlasité kašlání. Rychle jsem se zvedla a podívala jsem se na postel, ale tam nikdo nebyl. ,,Já jsem tady." podívala jsem se k oknu a tam stál Kuba. Na tváři měl usměv. ,,Díky, že jsi se o mě postarala." řekl a kulhavou chůzí došel ke mě. ,,Nemáš zač." řekla jsem naštvaně.

,,Co se děje?"

,,Cože? Co to mělo znamenat včera? " zakřičela jsem na něj a modlila jsem se, aby už mamka byla v práci. Dupáni po schodech jsem neslyšela takže už je pryč. Ufffff.

Kuba ke mě přišela prst mi dal na rty. ,,Pššt"

,,Chtěl bych ti něco říct." zašeptal.

O dva kroky jsem od něj ustoupila a ruce jsem si založila na prsou. ,,O co jde?"

,,Vím, že máš leukémii." řekl tiše. Vykulila jsem na něj oči.

,,Ale to není všechno. Ja tě miluju."

--Jaj...Další kapitola je tu. Jak se vám líbí pokračování? Není to moc komplikované?Já si totiž nejsem jistá. :D Jinak jako vždy koment i vote poteší. ;) --

Jo a chtěla jsem se zeptat chtěli byste nějakou čast z pohledu Petra nebo někoho jiného?