Osud to tak chtěl

•9•

Čekal jsem před učebnou fyziky.

Dnes z mého domácího úkolu mám dobrý pocit.

Hodně jsem trénoval. Dobrá zas tak moc ne, ale trénoval jsem.

Nedočkavě jsem přešlapoval na místě a po chviliách sledoval čas na veljých hodinách na chodbě.

Dnes má zpoždění.

Uslyšel jsem rychlé dunivé kroky za sebou.

Otočil jsem se a spatřil běžícího Todorokiho, který sotva udržel v rukou materiály k učení.

Drobně se usměji nad jehou neschopností.

,,Promiň Midoriyo." Vydechova divoce.
,,Zapoměl jsem."

Trochu nešikovně začal odemykat třídu.

Odkud až běžel? Ptám se sám sebe a směji se tomu.

Vstulujeme do třídy.

Zaujímám své obvyklé místo a vytáhnuji vše potřebné.

,,Tak se na to podíváme." Pronesl, sedl si na mou lavici a pozorně kontroloval každé číslo a výpočet.

Překvapeně nadzvedl jedno obočí.

Nevím co si mám myslet. Mám tam chybu? Nebo se diví tomu že to mám dobře?

Nasadil jsem tázaví výraz.

,,No Midoriyo." Nadechl se. ,,Myslím že ses zpepšil. Ne o moc ale udělal jsi pokrok."

Jsem nadšením bez sebe.

,,JO!" Vykřikl jsem a prudce vzdvihl ruce nad hlavu.

Todoroki se začal smát.

Konečně po dlouhé době tvrdé práce, se mi to vyplatilo.

,,To ale neznamená že končí doučko." Poznamenává s úšklebkem.

To mě trochu zklame, ale i tak mám radost.

Výuka probíhá celkem rychle, mám sice truchu skaženou náladu těmi nidnými výpočty, ale furt převládá dobrý pocit z výtěztvvím nad úkolem.

Začali jsem si začal balit věci s tím že odejdu, ale Todoroki ještě za mnou přišel.

,,Midoriyo. Chtěl jsem se zeptat." Vysoukával ze sebe. ,,Vím že to  možná bude znít divně, ale nechtěl bys jít se mnou na Vánoční ples?"

Dnes je vlastně poslední listopadoví den. Ani jsem si to neuvědimil.

Naše škola, každý rok pořádá Vánoční pleso večírek, poslední listopadoví den na zahájení zimních prázdnin.

Odpoledne je to spíše ples, ale pak už je to večírek.

Nevěřícně na něj koukám. Jestě nikdy jsem ho neviděl takhle rozpačitého.

Mírně mě to znervózní.

Todoroki si toho nejspíše všiml.

,,Nemusíš jestli nechceš. Je spousta holek které by se mnou šli dobrovolně." Dodá už s trochou sebevědomí.

Chvíli nad tím přemýšlím.

Chci říct ne, ale.... Jakoby mi něco říkalo ať jdu.

Absolutně se mi nelíbí, možná přímo hnusí - představa že by šel s nějakou jinou holkou.

Zakazuji si nad tím přemýšlet.

Vždyť jsme jen kámoši. Nemysli na to! Nemysli na to!

,,Myslíš to jakože normálně, jako..."

,,Jako kámoši. Samozřejmě že jako kámoši." Doplnil mě ujištěně.

,,Tak jo. " Řeknu potichu a sklopím zrak.

,,Supr. Tak se budu těšit.

Už jen pokyvuji hlavou a dobaluji si poslední zbyteček věcí, keté mi zbývají.

V hlavě se mi vrtá myšlenka, že Todoroki, se možná malinko změnil. Možná jen malinko, ale změnil se.

___________________________________________

Prohrabuji se skříní, vůbec netuším co si vzít na sebe.

Myslel jsem si že dilema co na sebe, mají pouze dívky, ale jak sám vidím, spletl jsem se.

,,Copak tu děláš?" Zeptala se udiveně máma, když mě spatřila u slříně.

,,Chystám se na ples." Vysvětlím stručně.

,,Na ples? A s kým?" Zeptá se tím pokušitelským tónem.

,,Neřeknu, protože se mi zase vysměješ." Vysvětluji a věnuji jí menší úšklebek.

,,Ale nevysměju." Sedla si na postel a začala mě pozorovat.

,,S Todorokim."

,,Tak s Todorokim?" Začala s tím zase.

Že jsem vůbec něco říkal.

,,Slíbila jsi že se mi smát nebudeš." Připoměl jsem.

,,Dobře, Dobře. Ale alespoň ti něco vyberu.''

,,Ne, ne, ne, ne, ne." Vhrknu zběsile.
,,Hlavně to ne."

Oba se začneme smát.

,,Tak já jdu. A nechám tě tu utrápit, když nechceš od svojí maminky ponoc!" Zahrála děsně uraženou když odcházela a začala se smát.

Naposledy se usměji jejím směrem.

Je to vážně herečka.

Ze skříně vijmu nějake kusy oblečení a navleču to na sebe.

,,Vypadám jako brambora." Hlesnu otráveně, při pohledu na svůj odraz v zrcadle.

Tady máte pro představu oděvu ( mimochodem nemá ty rukavice😅) Můžete sami zhodnotit jestli vypadá jako brambora.

Za chvíli bude půl páté.

Strašně jsem se zdržel debatováním s mamkou.

Rukama jsem si začal upravovat divoce narostlé zelené vlasy, ale bez výsledku.

Už bych měl jít. Ale.... Vypadám fakt jako brambora.

Jsem se sebou jemně znepokojený, ale na další upravy není čas.

Navlíknu na sebe bundu, obuji se a vyrážím.

Školu mám od domu naštěstí kousek, tak nemusím jít ani moc rychle.

Bundu si dám do šatní skříňky a jdu do tělocvičny, ve které se to pořádá.

Už z dálky slyším hlasitou hudbu a ostrá barevná světla mě sem tam zasahují do očí.

V tělocvičně je krapet dusno, ale co sa dá čekat?

Pohledem hledám Todorokiho,  stoupám si i na špičky a snažím se vytáhnou co nejvvýš.

Támhle!

Stojí tam s nějakou dívkou, s blond vlasy po zadek, zhruba v mém věku a ještě o kousíček nižší než já.

Křečovitě zatnu zuby.

Stojí u něho tak blízko.

Tak co Bageťáci? Co si myslíte o neznámé blondýně?