Osud to tak chtěl

•11•

Opatrně a potichu jsem se plížil v bytě, už je docela pozdě a máma už spí.

Nechci ji vzbudit.

Zavřel jsem za sebou dveře od pokoje.

Unaveně jdu pokojem, bezrukávové sako shazuji ze sebe na zem stejně tak i kravatu.

Ulehl jsem do postele. Je mi jedno že jdu spát v košili a v kalhotách.

Jsem úplně hotoví.

Chtěl jsem ještě promyslet to co se stalo. To jak jsme s Todorokim stáli úplně u sebe, ale jsem až natolik unavený, že hned usnu.

___________________________________________

Dráždiví zvuk mě probral ze spaní.

Co to je? Telefon? Kdo mi volá? Ve čtyři ráno?!

Promnul jsem si oči a s přimhouřenýma očima jsem hledal telefon

Sice jsem ho neviděl, ale nahmatal jsem ho.

,,Kdo je?" Zeptal jsem se v polospánku.

Ani jsem si nepřečetl kdo mi volá.

,,Ahoj z - z - zlato." Řekl omámený hlas.

Todoroki.

,,Todoroki?! Proč mi voláš ve čyři ráno?!" Jakoby se mi navalila nová energie.

Prudce jsem se zvedl do sedu a moje únava a nevispalost byla tu tam.

,,Jsem na školov - vské - kém plesu." Vydolovává ze sebe.

Je opilí. Určitě opilí.

,,Todoroki můžeš se mnou mluvit? Proč mi voláš?"

V pozadí telefonu slyším tlumené hlasy, možná malé hádky.

Něco na styl; ,,Dej mi ten telefon." Nebo ,,Jsi úplně na šrot." A tak podobně.

Chvíli jen poslouchám a netrpělivě čekám.

,,Haló? Midoriya?" Zeptal se úplně cizí hlas.

,,Ano. Stalo se něco?" Nervozita a starost se ve mě mírně vrší.

,,Tady Todorokiho spolužák. Todoroki je úplně na šrot. Tvrdil mi že jsi jeho dobrý přítel. Potřebuji abys přišel a dovedl ho domů. Udělal bych to sám, ale musím sám ještě další odvádět." Řekl s únavou která mu zněla v hlase.

Bože... Todoroki...

,,Jo, už jdu."

,,Díky moc." Řekl vděčně.

Típl jsem hovor a ztěžka se zvedl z postele.

Do kapsy u kalhot jsem si vližil jednu tabletku paralenu.

Dám mu ho aby mu nebylo tak špatně.

Navlékl jsem na sebe kabát, obul si boty a rychle - v poloběhu - vyrazil do školy.

___________________________________________

Přiběhl jsem do tělocvičny, ani jsem se neobtěžoval přezůt.

V tělocvičně už nikdo nebyl, tedy kromě malé skupinky lídí.

Přiběhl jsem za nima.

Hned jsem poznal dotyčného, který mi volal.

Šlo to vidět na prvni dojem, narozdíl od ostatních, byl střízliví a podpíral nebo chytal každého, kdo se chystal spadnout.

,,Super!" Zavolal vděčně.