Osud to tak chtěl

•2•

,,Tak ja vás tu nechám, domluvte se jak chcete." Řekla ještě s náznakem podráždění v hlase.

Konečně odešla. Pomyslím si.

,,Takže fyzika?" Zeptal se s malinko povýšeným tónem a uchechtl se.

,,Ano." Odseknu. ,,Ale nemyslím že bych potřeboval doučování."

Věděl jsem, jak moc se pletu. Ale radši bych propadl než se nechat doučovat jím.

,,To určitě." Usmál se.

Mám chuť mu vlepit, ale strach mi to nedovolí.

,,Pro začátek bych to dal každý den po vyučování." Nabídl a povytáhl si rukávy.

Každý den? S ním?

,,Opravdu každý den?" Ptám se nevěřícně.

On jen pokrčil rameny. Narůstající vztek jsem v sobě dusil jako pod pokličkou.

,,Jestli chceš opravit všechny ty pětky." Podotkl arogantně.

,,Kdo mluvil o pětkách?" Štěkl jsem, načež se Todoroki pousmál.

,,Mám své zdroje." Zažertoval tím svím tupím tónem a rozešel se pryč s rukama v kapsách.

,,Nezapomeň. Zítra po škole."  Zavolal naposledy a ani se neobtěžoval otočit se.

Vzteky snad vybouchnu! Stačilo mi jen jedno setkání, a jsem si jistý že ho nesnáším. Jsem jím tak znechudcený, v hlavě semi začali vařit myšlenky a pochybnosti, o tom jak s ním každý den vydržím.

,,Blbec." Vydechl jsem.
___________________________________________

,,Mami! Jsem doma!" Zavolal jsem, ale odpovědi se mi nedostalo.

Sundal jsem si tenisky a šel projít dům. Když jsem probíhal kuchyní, zastavil mě lísteček.

Zvedl jsem ho a pozorně prohlédl.

Milí Izu,
Dnes budu v práci až dlouho do noci. Tak na mě hlavně nečekej. =)
S láskou Máma♡

Pousmál jsem se. Vlastě se mi i ulevilo, ani nevím proč, ale dost mě znervózňuje když mi nenechá žádný vzkaz.

Papírek jsem zmuchlal v prstech do kuličky a vihodil ho.

Zamířil jsem rovnou do pokoje, kde jsem se nachystal na zítřek a přibalil sešit lterý mi bude sloužit k doučování.

Pitomé doučování...

Ulehám na postel. Dnes už se nechystám vstát. Měli jsme dlouhé vyučování. Ale zítra to bude ještě horší.

Představa, že půlku odpoledne, budu trávit s "panem Todorokim" se mi vůbec nelíbí.

Jeho arogance, ego a povýšení nad vším je tak otravné. Nechápu jak se může poslouchat.

Ještě chvíli takhle přemýšlím, ale nekonec jsou mé myšlenky až tak unavené, že usnu.
___________________________________________

Otravný zvuk budíku se mi zarývá do hlavy.

Nemotorně jsem se snažil ospalou končetinou nahmatat telefon.

Když se mi to povedlo ještě chíli jsem se převaloval v postely.

,,Nikam se mi nechce." Vydechl jsem ospale a přes oči si dal ruku, aby mě podzimní slunce nepálilo do očí.

Stejně jsem nakonec vstal z postele a šel se nachystat.