Osud to tak chtěl

•18

Když jsme dopili bílou čokoládu, doprovodil jsem Todorokiho a šel domů.

Svírá ně pořád takoví divný pocit.

Je možné že k Todorokimu opravdu něco cítím?

Ale. Vždyť to přeci nejde! On je chlapec a já taky. A navíc na kluky nejsem.

O svojí orientaci začínám pochybovat.

Přišel jsem domů. Máma naštěstí ještě nenï doma z práce.

Mám fůru času na přemýšlení.

Sedl jsem si na podlahu a opřel se o moji postel.

Zaklonil jsem hlavu a unaveně zavřel oči. Potřebuji si odpočinout.

Všechno to neustálé přemýšlení je vyčerpávající. Vlastně když nad tím přemýšlím víc, poslední dobou nedělám nic jiného než; trávení času s Todorokim, nebo přemýšlením.

Promnul jsem si spánky, abych hlavě ulevil od mírné bolesti.

Přemýšlení opravdu bolí.

Nebylo by prostě jednodušší se s Todorokim přestat bavit, odstěhovat se na Floridu a zapomenout?

,,Jasně že by bylo." Odfrkl jsem si.

Ale vím, že i kdybych mohl, tak bych to neudělal. Možna proto, že bych nedokázal zapomenout?  K čemu by tedy to všechno bylo.

Možná je problém v tom, že - ne že nedokážu - ale nechci zapomenout.

Ty poslední dny, strávené s Todorokim, ve mě vyvolali pocit štěstí, radosti nebo tepla.

Nedokážu ten pocit popsat.

Možná tu je opravdu možnost, že se mi líbí a mám ho rád, víc než kamaráda.

___________________________________________

Omlouvám se za tokovéhle přeskakování v čase😅

Zprávy:

Todoroki: Ahoj Midoriyo, nezapomeň dneska je ta párty. =]
Vyzvednu tě za třičtvrtě hodiny😉

Já: Ok

___________________________________________

,,Dobře, třičtvrtě hodiny, to je tak akorát."
Řekl jsem si.

Těch pár dní uteklo jako voda. Už se těším. Je to má první novoroční párty.

,,Izuku, tak já jdu na ten sraz s kámoškama, ano?" Vlezla do pokoje moje mamka.

Úplně jsem na ro zapomněl. Mamka jde s kamarádkami oslavit Nový rok.

,,Jo, jo jasně." Přikývl jsem.

,,Užij si to." Usmála se a poslala mi vzdušný polibek. ,,A žádný alkohol."

,,Neboj mami." Ujistím ji a ušklíbnu se.

,,No jen, aby." Poškádlila mě a odešla.

Svůj pohled přesunu do skříně. Nic extra si brát nebudu.

Vezmu si černé triko, na to červenou kostkovanou košili, která zůstane rozepnutá a nějaké ryfle.

,,Myslím že dobrý." Pochválím se do zrcadla.

Před zrcadlem se různě otáčím a kontroluji.

,,Tak ahoj Izu! A pozdravuj Todorokiho!" Zavolala na mě mamka ještě z chodby.

,,Ahoj!"

Teď už zbývá jen počkat na Todorokiho.

Sedul jsem si na postel a ze stolu si vzal moji rozečtenou knihu.

Po nějaké době mě vyruší zvonek.

To to tak rychle uteklo?

Pro jistotu zkontroluji hodiny.

A ano, to já jsem zaspal čas.

Odložil jsem knihu zpět na její místo na stole a šel otevřít.

,,Ahoj Todoroki." Pozdravil jsem a současně jsem se oblékal.

,,Ahoj Midoriyo. Sluší ti to." Přeměřil si mě pohledem.

,,Děkuji."

Zavázal jsem si tkaničku a byl jsem připravený odejít.

,,Tak můžem?" Zeptal jsem se.

,,Samozřejmě." Přitakal.

Zabouchl jsem dveře a špu jsme.

Dnes bylo obzvlášť mrazivo. Docela lituji že jsem si nevzal šálu.

,,Těšíš se?" Zahájil konverzaci Todoroki.

Pouze jsem pokýval hlavou.

,,Ale mám docela strach." Připustil jsem.

,,A z čeho prosím tě?" Zasmál se nechápavě.

,,Ze všech co tam budou." Sklopil jsem zrak k zemi.

Todoroki pokrčil rameny - tak jak to obvykle dělává.

,,To je stejnak jedno. Pravdě podobně tam polovinu znát nebudu. Ten kámoš je prostě....." Chvíli se zamyslel, nemohl najít to správné slovo.

,,Prostě klasický zazobaný a rozmazlený kluk z amerického filmu." Oba se zasmějeme.

Přecházíme přez silnici.

Moji pozornost upoutá malá mrtvolka ptáčete uprostřed silnice.

Nemůžu ho tu takhle nechat. Pomyslel jsem si.

Sehl jsem se k němu a z kapsy vytáhl kapesník, do kterého jsem chtěl tělo zabalit.

Vím že bych na něj neměl sahat holíma rukama.

Dřív než stačím ptáčka zabalit do kapesníku, Todoroki na mě zakřičí.

,,MIDORIYO!" Křikl po mě, chytl mě za límec u bundy a stáhl mě z prostřed silnice na kraj.

Oba jsme spadli na zem, s tím že já dopadl zádami na Todorokiho.

Po silnici rychle projelo auto. Kdyby mě Todoroki neodtáhl, bylo by po mě.

Nevěřícně auto sleduji.

Měl jsem takovej kousek od smrti.

,,Co tě to napadlo?!" Otočil mě k sobě, aby mi vyděl do očí.

,,Co kdybych si toho auta nevšiml?!" Skoro křičel, do očí se mu hrnuli slzy, ale jen tak tak je potlačoval.

,,Todoroki, já...." Nenechal mě doříct větu.

,,To auto tě mohlo přejet! Mohl jsi umřít!"
Prudce si mě přitáhl do objetí a pevně mě stiskl.

,,Musíš být víc opatrný." Dodal o něco potišeji.

,,Promiň." Stisk jsem mu oplatil.

Vidět Todorokiho takhle vyděšenýho, je zvláštní - podobně jako ho vidět provinilého.

Je pravda že v danou chvíli jsem nemyslel na to, že by mě mohlo srazit auto.

,,Tohle už mi nikdy nedělej." Pronesl tiše.

Hello Bageťáci 🥖🌟! S velkým smutkem vám oznamuji, že další kapitola bude už nejspíše poslední, nebo před poslední!😱 Ale nebojte, mám pro vás překvapení!✨❤️ To vám ale řeknu až na konci knihy😙
Tak Pay pay 🪷✨😁