Knihomolky vetřelec {Ch.L}

60.

Anette

Devátý měsíc. A ten lenoch doteď nepostavil ani postýlku. Je na závodním víkendu a tak jsme se s Charlotte do toho pustili. K tomu jsme zaply 50 odstínů šedi a daly se do skládání. Sice mám asi ve středu termín ale cítím se skvěle. Je pátek takže dva tréninky ale odstíny mají přednost v tuhle chvíli. Za chvíli už stála postýlka, hrací hrazdička, i komoda která bude i jako přebalovací pult.

„Jak jste řešili jména?" Zeptala se Char.
„Byl to boj to uznávám" zasměju se.
„To věřím taky mám jednoho Leclerca doma " svalím se k ní na gauč
„Ale nakonec jsme našli schodu"
„No a? Povídej " kdyby mohla začala by skákat
„Nepovím musíš si počkat až se narodí" pohladím si bříško.
„Tak a prcku pojď ven " zasměje se. Bytem se rozezní zvonek. Pascale.
„Ahoj" pozdravím jí
„Ahoj beauté" pohladí mě po tváři a vejde.
„Jak se cítíš?" Zeptá se.
„Skvěle"
„A Charles už postavil nábytek "
„Ten tak... to my" ozvala se Char.
„Ale holky, Anette máš za 6 dní termín měla by ses šetřit, teď už to může přijít kdykoliv " řekne.
„Já vím"
„Charlie sice na svět nechvátal celý týden jsem ho přenášela " zasmála se.
„Doufám že se teda tak v tomhle nepotatil protože ve středu ho čekám už venku" zasměju se.
„Máš už tašku?"
„Napůl chybí tam spíš drobnosti" prohrábnu si vlasy. Mohla bych si je umýt.
„A to je chyba moje drahá. Máš už být připravená " zakroutí hlavou Pascale.
„Já vím" řeknu.

Takhle si povídáme asi dalších pár minut asi hodinku. Pak se obě ale zvedly a šly každá domů.

Šla jsem normálně spát jako jindy předtím. V půlce noci se mi ale něco nezdálo tak jsem zavolala svojí doktorce. A ta mi řekla že mám být už v pozoru že to vypadá že to dneska přijde. To není vůbec dobrý. Nemám tu Charlese!
...

Charles

Tenhle závodní víkend vypadá klasicky. Budu závodit až do posledního metru.
„Charlesi vedeš si dobře " ozve se z rádia hlas mého inženýra. Je druhý den, třetí trénink... Včera jsem oba tréninky zajel na druhé místo. Což vypadá nadějně.
Včera večer jsem si psal s Nett. Proč mi přijde že jako těhotná má větší chuť na sex a k tomu chuť mě navíc provokovat. Jeli jsme docela kvalitní a žhavý sex chat. Dokud mi neusla. Ano prostě z ničeho nic usla. Ale děsí mě že ani teď ráno se neozvala. Což jí není podobné. Vždy mi napíše dobré ráno a nebo aspoň by mi popřála štěstí než bych nasednul do formule. Ale dnes nic. Už jsem psal mamce a ta slíbila že jí půjde raději zkontrolovat. A ta mi taky práskla že včera Nett se Charlotte postavily postýlku a vše pro mimčo co nám doteď doma leželo akorát v krabicích.

„Charlesi, box" ozve se mi ve sluchátkách hlas Freda. Neobvyklé. On s námi mluví jen na konci povedeného závodu.
„Stalo se něco?" Zeptám se protože gumy mi přijdou v pořádku.
„Volala tvoje matka. Jsou na cestě do porodnice " řekne. Kurva. Šlápnu na to trošku víc. Ihned se vymaním z kokpitu a hned je u mě Joris a mechanici.
„Nejdřív to zkoušela volat tobě a pak volala snad na všechny čísla, všechny nás vyděsila"
„Jak je na tom Nett?"
„Praskla jí voda nebo co já vím já se v tom nevyznám. Ale je s ní tvoje máma a i její rodiče jsou na cestě. "
„Zamluvil jsi mi letadlo?"
„Jo už se čeká na tebe" řekne rychle ze sebe schazuju kombinézu. Přijde Fred.
„Tak hodně štěstí taťko a pak nám zavolej a pošli fotku. Držíme vám všichni palce " usměje se a já už běžím pryč směrem letiště.
...

Nobody

„Charles Leclerc zajel z ničeho nic do boxů a z kokpitu vyletěl jako střela."
„Něco se muselo stát"
„Až zjistíme víc dáme vám vědět teď se ale vraťme zpátky na trať"
...

Anette

„Já ho zabiju! On to ani neztihne. Nechal mě na to samotnou" brečím tu a procházím si bolestmi.
„Drahoušku on to ztihne psal že už je na cestě. " Uklidňuje mě tu Pascale.
„Tak až sem přijde tak ho rovnou kopnu do patřičných míst aby sem tohle už znovu nemusela absolvovat" zafuním a na to mi odpoví jen její zvonivý smích a příchod doktorky. Pascale musela pryč během těchto vyšetření. Ale doktorka si myslí že porod se už blíží. Aby ne už tu takhle ležím pár hodin.

Zrovna mi přijde jakoby bylo ticho před bouří. Trošku odpočívám protože budu potřebovat sílu. A celou noc jsem nespala. Strašně jsem se bála usnout.
Probudilo mě prudké vtrhnutí do pokoje. Otevřu oči a uvidím Charlese. Úplně uhnaného, rozcuchaného a s trikem naruby.
„Jak ti je?" Přisedl si na židli vedle mé postele.
„Ztihl si to" chytla jsem ho za ruku a propletla si s ním prsty.
„Tohle bych si nikdy nenechal ujít " usměje se a políbí mě na ruku. Hladil mi bříško. Jakoby to malej věděl že už tu je s námi a zase spustil svojí hru.
Nakonec jsme tu takhle strávili dvě hodinky. Já mezitím vystřídala míč, vanu, postel, stání vše.

„Tak, připravená? Můžeme jít na to" řekne doktorka a já mám najednou chuť se sebrat a odejít. Nějak jsem si to rozmyslela. Ať si to porodí Charles.
...

Charles

„Chci být mořský koník " drtí mezi zuby, drtí mi ruku. Ale zvládám to v pohodě utírám jí ručníkem pot z čela.
„Nerad tě zklamu zlato ale jsi člověk"
„Měl bys mě spíš uklidňovat " zamumlá.
„Tak a teď se do toho opřete" řekne doktorka. Nedokážu si představit ty bolesti. Navíc Nett chtěla minimum prášku.
„Anette zlato, to zvládneš. Jsi moje šampionka " přidržuju jí.
„Charlie já už nechci já si to rozmyslela" tečou jí slzičky po tvářích.
„Hlavička..." Řekne doktorka. Ani na vteřinu neodvracím zrak. Nedokážu uvěřit že během chvilky už místnost vyplňoval pláč našeho miminka. Objal jsem silně svojí ženu a vtiskl jí polibek do vlasů. Po chvilince už měla Nett našeho chlapečka na hrudi.
„Je tak malinký a tak nádherný" teď brečíme už oba dva. Já mám syna!

Když musela Nett ještě na vyšetření zůstal jsem s malým při jeho vyšetření.
Pak mi ho dali poprvé pochovat. Šel jsem už s ním zpět za Nett kde už byla ve svém pokoji, odpočívala. Jen co jsem stoupil už se natahovala po malým.
„Je zdravý, prý ho ještě několik vyšetření čeká ale má deset prstů na nohách deset na rukách. Měří okolo 53 centimetrů a váží něco přes 4 kila." Řeknu. Chvíli tam takhle všichni tři jsme spolu.
„Dojdeš pro rodiče?" Zeptá se.
„Cítíš se na to?" Zeptám se jí nejistě. Nerad bych aby se přemáhala.
„V pořádku. " Řekne.
Vyjdu z pokoje na chodbu a jdu směrem k čekárně. Kde sedí velká tlupa lidí, všichni patří k nám.
„Charlesi tak co?" Všichni se na mě vrhnou.
„Je to kluk! 53 centimetrů a má přes 4 kila a je úžasný" mamka mě obejme. Nakonec za Nett jde jen moje mamka a rodiče Nett. Sourozenci řekli že si počkají na jindy.
Moje i Nettina mamka brečí. Když ho viděly.
„Jakpak se jmenuje?" Zeptá se Nettin táta.
„Chritian Hervé Jules David Leclerc" řekl jsem a oplatil úsměv Anette.
„Jak jste na to jméno přišli?" Zeptala se Nettina mamka.
„David po tátovi, Jules po Charlesovo kmotrovi, Hervé po otci a Christian se mi strašně líbilo". Řekla Nett s úsměvem.
„Sedí to k němu " řekne mamka, vidím na ní jak je pyšná a zároveň i kousek od toho se rozbrečet vstanu a pevně jí obejmu.
„Táta i Jules se na tebe dívají a jsou na tebe pyšní" řekne mi a pohladí mě ve vlasech.
„Jste krásná rodinka " řeknou nakonec. Nett se trošku posune. Sednu si k ní. Zapře se o mě. Oba sledujeme jak se rodiče rozplývají nad naším synem.
Pak ho podají Nett. Je krásný, spinká. Mamka i Nettina mamka si nás vyfotili.

Pak už všichni odešli... Malej se začal pomalu projevovat a začal zkoušet svoje plíce. Je už napapanej, přebalenej a teď si ho chovám a nemůžu se od něj odtrhnout. Vidím Nett s mobilem v ruce. Usměju se na ní a ona nás vyfotí.

Chris i Nett už spí a já se vydal domů. Všechno to tu ještě uklidím a připravím. Vezmu do ruky telefon.
Přidám na instagram fotku kterou fotila Nett. A pak napíšu svým kamarádům, Fredovi a spoustu dalším.

Christian 19.5.2032