Knihomolky vetřelec {Ch.L}

57.

Charles

Po té nehodě jsem se bál nasednout zpět do formule a závodit. Ale chci splnit to poslání už vůči svému tátovi tak Julesovi.
Ale teď poslední 3 závody jsem dokončil na druhém místě a k bodům si připsal i bod navíc za nejrychlejší kolo. Začínám Maxe s body dotahovat a už má menší náskok než kdy předtím.
Jsme v Americe. A tenhle závodní víkend vypadá pro mě víc než dobře. Akorát mám menší starost o Nett. Úplně jí zahltili aby vydala další knihu, kterou zatím nemá inspiraci. A všichni na ní strašně tlačí. Všude sebou nosí deník kdyby jí něco napadlo ale zatím co jsem tak viděl, tak tam má jen samé škrtance.

„Charlesi sice nevím na co myslíš a kde lítáš ale vrať se mozkem na trať " slyším skrz sluchátko hlas svého inženýra v tu chvíli jsem se lekl že jsem vyjel úplně mimi trať ale pořád opisuju zatáčky a jedu na trati jako kdybych měl nějakého autopilota. . Jel jsem si přípravná kola a teď už bude čas na ostré kola.
„Mám to pod kontrolou " řeknu.

První příčku si stále s Maxem přehazujeme jak horký brambor. A za námi dotahuje Carlos ve formuli od audi... Jsem strašně vděčný že jsme i tak zůstali přáteli a nejvíc že mi šel při mé nehodě na pomoc. Snažím se na to nemyslet ale furt mám před očima tvář Julese a mého táty. Přijde mi jakoby k mým schopnostem přidali i svoje a tím jsem silnější ale třeba to je jen ten pocit. Ten den byl těžký. Když mě propustili z nemocnice neměl jsem odvahu jít hned za Nett tak jsem se vydal za Fredem a pak se setkal s Carlosem a až pak jsem se vydal na náš hotelový pokoj. Bál jsem se že to se mnou skončí že to nedokáže sledovat jak "riskuju" svůj život. Nebo že bude chtít ať přestanu jezdit. Moje obavy byly zbytečné ani jsem nezavřel dveře od pokoje a už mě objímala a brečela. Vůbec jsme za ten večer nemluvili. Jen byli u sebe. Sami spolu.
…

První trénink na druhém místě.
Zpět v boxech jsem mluvil s inženýry a Fredem. Ale pak přišel Andrea.
„Mám ti vyřídit že Nett jela na hotel " řekl a vypadal jako by umíral.
„Stalo se něco?"
„Říkala že jí není dobře takže s ní jel Joris" řekl kývl jsem že rozumím a snažil se vrátit myslí zpět k práci.

Mezi tréninky jsem se za Nett vůbec nedostal. Takže jsem celou dobu doufal že už jí je dobře. Napsal jsem Jorisovi a ten odpověděl že spí.

„Kdy jí požádáš?" Ozve se Andrea. Jsme u mě v pokoji v paddocku. Protahoval jsem se a on si u toho hrál s krabičkou s prstýnkem.
„Až bude vhodná doba" řeknu a s dojmem že mu to bude stačit, krabičku odloží jsem dál pokračoval v činnosti.
„Se bojíš že řekne ne?" Já ho asi praštím
„Jen chci aby to bylo pro nás nezapomenutelná událost" natahuju gumu a protahuju tak ruce.
„Jak dlouho ho už vozíš?" Zasměje se a to už gumu nohou pustím a namířím jí jako prak jeho směrem.
„Dle tvé reakce už hodně dlouho " odloží konečně krabičku tam kde jí vzal.
„Od konce minulé sezóny " zamumlám.
„A už stačí až to udělám dozvíš se to" řeknu a vezmu balón a namířím si to ven. Jdeme si kopat a chuť mu tím míčem ustřelit palici byla v té chvíli fakt velká.

Druhý trénink na třetím místě chtěl jsem si zajet dobrý kola ale potřebuju si hlídat gumy.  Vyřeším všechny důležité věci v týmu pak i rozhovory a jako střela letím na hotel za svojí ženou.