Podvol se mi!

Vzplanutí

Několik dní na to bylo zvláštních, jiných. Tichých a klidných. Čím to bylo? Lokim. Od toho večera se ke mně choval jinak. Nepromluvil se mnou, nepřišel za mnou, choval se tak, jako by se mezi námi nic nestalo. Zprvu jsem z jeho postoje byla zmatená, ale postupem jsem začala pociťovat vztek. Proč? Protože se mi nelíbilo, že se choval jakoby nic. Protože mi to připadalo, jako by mě využil, vzhledem k tomu, když říká, že mu „patřím."
Nadávala jsem si a nesnášela se za to, že jsem to vůbec dopustila. Cítila jsem se tak poníženě.
Na co jsem proboha myslela? Copak jsem zapomněla, co je zač? Nebo to bylo právě proto?
Přestaň na něj myslet! okřiklo mě moje podvědomí.
Jenže... to nějak neslo. Ten polibek jakoby všechno změnil.

Nemysli na to, nemysli na to! opakovala jsem si, když jsem se procházela po paláci. Chodba byla prázdná a tichá. Zničehonic ale zpoza rohu vyšlo pět strážných ve zbroji s Lokim v čele. Vedli s ním nějakou konverzaci a on vypadal tak soustředěně.
Nervózně jsem se ohlédla zpět, ale nebyl čas se vracet. Nejraději bych zmizela.
Loki si mě všiml, až když jsme se míjeli. Prošla jsem kolem nich s hlavou vztyčenou a prázdný pohled jsem poutala před sebe. Prostě jsem se ho snažila ignorovat jak nejvíc to šlo a mým hlavním cílem bylo dostat se od něj co nejdál.
Jenže takové štěstí, abych odtamtud mohla jen tak zmizet, jsem neměla.
Loki se totiž zastavil a těch pět strážných jako na povel taky. „Běžte!" okřikl je chladně, načež se zmatěně rozešli dál. Začala jsem rychle vydechovat a ve zmatku přidala do kroku. Slyšela jsem, jak se Lokiho kroky za mnou přibližovaly.
Když už jsem ho cítila téměř za sebou, chtěla jsem přejít do běhu, ale on mě v čas chytl za zápěstí, za které trhl a jedním rychlím pohybem mě přitáhl zpět. Šokovaně jsem na něho hleděla.

„Kam ten spěch?" pozvedl koutek úst v úšklebek a já se nestačila divit.

„Nesahej na mě!" dožadovala jsem se toho, aby mě pustil.

Zkoumavě přimhouřil oči. „Ty se zlobíš," zkonstatoval ten očividný fakt.
Zamračila jsem se. „Ne, nezlobím. Je mi skvěle!" popřela jsem to a můj hlas zněl přitom podrážděněji, než jsem zamýšlela.

„Nepovídej." Ta dávka ironie mě ještě víc dopálilo. Nejvíc mě ale štvalo, jak moc se mi dostal pod kůži.

Natlačil mě ke zdi a znemožnil mi jakoukoliv možnost útěku. Jeho blízkost mě pomalu odzbrojovala. Snažila jsem ale i přesto zachovat odporující postoj.
Chvíli jen mlčel a jen si mě prohlížel, pak řekl: "Mezi světy není nebezpečnější věci, než hněv ponížené ženy."
"Tak bys na to možná měl myslet než..." V dokončení věty mě přerušila jeho ruka, kterou spustil po křivce mého těla až k pasu. Projelo mnou chvění.

„Nech mě!" varovala jsem ho, ale ani sama jsem nevěřila tomu, že to znělo přesvědčivě.

„Nebo?" řekl vyzývavě a pohrál si s pramenem mých vlasů.
„Nebo," nadechovala jsem se k odpovědi. No, nebo co? To jsem trochu nedomyslela. "Nebo budu křičet," vypískla jsem uboze.
Zlomyslně povytáhl jedno obočí, sklonil se a do ucha mi zašeptal: „Do toho."
Můj údiv neznal konce. Když jsem nevydala ani hlásku, upoutal na mě ten svůj hluboký pohled. Bylo mi jasné kam tohle směřuje.

Zhluboka jsem se nadechla, tak jako on. Když se ke mně pomalu začal sklánět, položením dlaní na jeho hrudník jsem ho zastavila. V tu chvíli mě moje pobouření opustilo a začala jsem vše brát vážně.

„Tohle... to není správné," těžce jsem vydechla a podívala se do jeho očích, které měly barvu moře.

„Já vím," zašeptal a pak přitiskl rty k těm mým. Polibek byl nejprve lehký, ale pak se prohloubil. A sama jsem nemohla věřit tomu, že místo toho, abych ho od sebe odstrčila, jsem si ho k sobě přitáhla blíž.

„Cítíš to taky, že?" zašeptal mi do rtů a snažil se zklidnit svůj zrychlený dech. Jen jsem němě přikývla, protože jsem nebyla schopna slov. Tak to spojení mezi námi nebylo jen z mojí fantazie, bylo to skutečné. Nedokázala jsem přijít na to, proč nás to k sobě tak moc táhlo.

Rty mi pak sjel po křivce hrdla a já v odpověď na to slabě zasténala. Ucítila jsem na krku jeho úsměv a potom mě k sobě přitáhl ještě blíž, ač už jsem nečekala, že je to ještě možné a pak nás přemístil do jednoho, pro mě doposud neviděného pokoje – jeho pokoje.