Program Bond

Přijetí v kaceláři

Někdo mi zaklepal na dveře, zrovna ve chvíli kdy jsem dělala papíry. Papíry se dělají podle přísných podmínek. Přečtete si hlášení, která jsou ve skutečnosti jen hromadou žvástů, nikoho doopravdy nezajímají. Je to jen na oko, ale někdo to musí dělat. Pak všechno skartujete a spálíte. Ano, v tomhle spočívá papírování u nás. Je to celkem lehké, ale nudné. Musíte si zapamatovat, kdo napsal které hlášení. Sem tam někoho sevřete, protože to napsal špatně a donutíte ho to napsat znovu.

Někdo mi znovu zaklepal na dveře. To tomu dotyčnému nedošlo, že dělám důležitou práci?! Tak záživná a napínavá práce a on nebo ona mě klidně ruší?! Pche! Vzdala jsem to, odložila papíry a podívala se směrem ke dveřím. Čekala jsem, až zaklepe znovu a dočkala se. Ten nebo ta za dveřmi mě musel asi fakt chtít vidět, protože se zaklepání ozvalo znovu. „Dále!" zahulákala jsem.

Dveře se otevřely. Vešel muž asi třicátník. Byl hezký, svalnatý, blonďatý – nesnáším blonďáky – a vysoký. Nevypadal vůbec špatně. Zašklebil se, když mě uviděl, já se na něj na oplátku usmála.

„Posaďte se," vyzvala jsem ho a rukou mávla směrem k židli, která stála před mým pracovním stolem. Stůl byl dubový a mohutný. Židle k němu seděly, nebyly otočné. Za mnou byl obraz, který jsem dostala k patnáctinám od svého strýce. Je to replika od Rafaela. Ten obraz jsem vždycky obdivovala. Jinak se v mé kanceláři nacházela jen knihovna, ve které byly složky z případů a jen jedna kniha.

Seděla jsem a upřeně ho sledovala. Zavrtěl se. Nechtěla jsem promluvit jako první. Čekala jsem. Nechala jsem ho se v tom trochu vykoupat. Nikdo do mojí kanceláře nechodil. Tohle byl tedy nováček, který se k nám dostal bůhví odkud.

Ošil se znovu. „Jste Snow?" zeptal se a prohrábl si rukou své blond vlasy. Nenávidím blonďáky. Líbila se mi jeho nervozita, proto jsem neodpověděla, ale jen kývla.

„Myslel jsem, že budete muž," přiznal upřímně. V duchu jsem se usmála, tohle mi nikdo nikdy neřekl. Všichni se ke mně chovají mile, ale já vím, co si o mně myslí. Myslí si, že jsem hloupá ženská. Pak mě ale poznají a úsměvy jim zmizí z tváří.

„Jste zklamán?"

„Upřímně? Ano." Fajn, je upřímný. Zatím. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží.

„Co chcete, pane..."

„Mach. David Mach." Úchvatný jméno chlape! Změřila jsem si ho pohledem. Co tady vůbec dělá? Vypadá jako někdo od FBI.

Usmála jsem se a jen tak ze zvyku sáhla po zbrani, která byla schovaná ve speciálním pouzdře připevněném k desce stolu ze spodu. Cítila jsem se bezpečně, když jsem se dotýkala své zbraně.

Stále jsem čekala, jestli něco řekne. Panovalo mezi námi ticho. Já jsem se mu rozhodně představovat nechtěla. Proč ho poslali k nám? Jaké má zvláštní schopnosti, že ho přidělili ke mně? Pode mnou pracovali jen ti nejlepší v oboru. V tomhle zasraným baráku bylo dalších sedm jednotek, do kterých ho mohli přidělit. Tak proč já?

Otevřel pusu, jakoby chtěl něco říct, ale pak ji zase zavřel. Už mě to přestávalo bavit. „Jestli něco chcete, tak to řekněte a pak vypadněte z mojí kanceláře!"

Zarazil se. Tohle asi nečekal. „Já jsem od F. B. I. Přidělili mě sem, protože jsem nejlepší. Přidělili mě ke Snowovi. K muži."

Zakoulela jsem očima. „Jediný, kdo tady vede jednotky a jmenuje se Snow, jsem já. Jestli s tím máte problém, tak támhle jsou dveře." Ruku jsem měla nataženou směrem ke dveřím a zvedla jsem obočí. Zůstal sedět. To bylo od něj moc hezké.

„Máte složku?" zeptala jsem se už o dost klidnější. Kývl. „Podejte mi ji."

Otevřela jsem jeho složku a začetla se. Skvělé hodnocení ve střelbě a sebeobraně. Umí šest jazyků. Šikulka. Samozřejmě tam bylo i proč ho poslali k nám do Programu. Je moc dobrý na FBI, ale neumí spolupracovat. FBI jsou týmoví hráči. My taky..., ale u nás je to vlastně jedno. „Hezké," pochválila jsem ho. Co jsem s ním měla dělat? Doktor ho přijal, takže na mém názoru nezáleželo. Poslali ho ke mně jen ze zdvořilosti.

Tuhle jednotku vedu já, ale Doktor vede celý tenhle ústav bláznů. Můj názor je nepodstatný. „Byl jste přijat," oznámila jsem mu celkem zkroušeně. Nikdy jsem nepochopila, že mě Doktor musel obcházet při přijímání nováčku. Vzala bych ho... tak dobře! Vyhodila bych ho, jakmile by otevřel moje dveře.

Cítila jsem se dost uraženě a naštvaně, ale rychle jsem to přešla, protože Doktorovo slovo je hlavní. Mám s ním ale starosti, co?

„Vážně?" zeptal se nevěřícně David Mach. Vytrhl mě tím z myšlenek

Zamračila jsem se a vrátila mu jeho složku. „Ano. Na mém rozhodnutí vůbec nesešlo. Byl jste přijat ještě dřív, než jste přišel do mé kanceláře."

„To jsem jako měl dostat povolení od tebe?" zeptal se posměšně, „žádná sekretářka mi nebude dávat povolení pracovat v programu Bond!" Smál se. Jenom chvíli pak jsem totiž vytáhla zbraň a namířila mu ji na hlavu.

„Držte hubu! Já vedu tuhle jednotku! Jste pod mým velením a budete poslouchat moji maličkost, nebo přísahám, Vám udělám ze života peklo, pane Machu. Jestli se mnou nechcete pracovat, tak odejděte, ale do Programu už Vás nevezmou. Jsem jediná možnost. Od FBI Vás vyhodili, a pokud odejdete tak budete rád, když Vás vezmou jako prodavače bot. Rozuměl jste mi?" Kývl. „Odpovězte!"

„Ano." Schovala jsem zbraň. Tenhle to buď brzo vzdá, nebo ho vyhodím. Prohrábla jsem si vlasy. Seděli jsme v tichosti.

„Máte nějaké otázky?"

„Ano, vlastně ano," řekl tak trochu zamyšleně.

„Fajn, tak si je strčte někam a zeptejte se někoho, koho to bude zajímat," odbyla jsem ho.

Zatřepala jsem hlavou a vstala. Vyšla jsem ze dveří a kývla na našeho nového nováčka, ať jde se mnou. Poslech a šel za mnou. Prošly jsme chodbou plnou kanceláří. Zavedla jsem ho úplně na konec. Otevřela jsem bílé dveře a zamrkala. Poslední volná místnost na patře. To znamená, že náš tým je kompletní. Chyběl nám jeden člen a teď ho máme. „Vaše nová kancelář. Zařiďte si ji, jak chcete. Pak účtenky pošlete účetním a oni Vám to proplatí. Ok?" Dveře jsem zase zavřela a tentokrát ho vedla k výtahu.

Zmačkla jsem čudlík a čekala. Když jsme vstoupili do prázdného výtahu, stiskla jsem jedničku. Trvalo jen pár vteřin, než jsme sjeli do prvního patra. Tahle budova má dvacet pět pater. „V prvním až sedmém patře jsou kancelářské krysy. Monitorujou zločiny, vybírají nové rekruty, zařizují finance, vztahy s veřejností, vztahy s vládou." Vedla jsem ho po schodech do osmého patra.

„Proč jdeme po schodech?" zeptal se.

„Máte problém?" odpověděla jsem otázkou. „Osmé a deváté patro patří Mattovi. Tady je to prakticky minové pole. Je to naše počítačová podpora, jak říkává. V desátém patře bydlí, ale podle mě jsou ty tři patra nacpaná počítači, technikou, výzkumem a já neví čím ještě. Nechodila bych tam teď. Bude spát."

„Jsou tři odpoledne," namítl a já se na něj otočila a nahodila výraz „jsi magor". Dál už nic nenamítal a poslouchal mě.

Na schodišti v jedenáctém patře jsem se zastavila. „Tady je jednotka číslo jedna. Patro rovná se jednotka. Jasné?" Opět kývl, ten člověk toho asi moc nenamluví. „My jsme v osmnáctém patře. Nad námi je kancelář Doktora, tělocvična, laboratoř. A potom jsou pokoje. Poslední patro je jeden velký pokoj."

Dovedla jsemho zpátky do jeho nové kanceláře. „Za dvacet minut v tělocvičně. Nechcislyšet výmluvy!" Zařvala jsemna něj.