Program Bond

Příprava na vraždu

To, že jsem ve svém bytě našla štěnici, mě pořádně naštvalo. Byla jsem vzteky bez sebe. To byla od ní příšerná drzost. Tohle bylo... Vrrr. „Máme práci, děti!" pobídla jsem své kolegy. Vzala jsem si nějaké zbraně a svoji bundu. Bena společně s Nickem a Davidem jsem nechala v budově jako záložní tým.

„Kam jedeme?" zeptal se mě John.

„Do tajného domu," odpověděla jsem. Necítila jsem se vůbec dobře. Měla jsem je vzít do místa mého tajného a hlavně soukromého útočiště. Nelíbilo se mi to, jenže oni byli moje jediná naděje.

Jeli jsme v BMW a v bugatti. Já řídila svého miláčka a Sam mi dělal spolujezdce, zatímco se Dean a spol. mačkali v BMW. Jela jsem první a jela tou nejdelší cestou. Cestou jsem přemýšlela, ztrácela se ve svých myšlenkách a nápadech na pomstu. Moji mysl zaplavovaly různé obrazy, viděla jsem svou matku, jak mě objímala. Svého otce, který mě učil, jak správně otevřít zámek sejfu. Viděla jsem spoustu věcí, na které bych raději zapomněla. Bylo to jako před smrtí. Celý život mi probíhal před očima.

Byla jsem tak mimo, že jsem dvakrát projela na červenou. Sam nic neříkal, proto jsem si ho taky vybrala za spolujezdce. Nebyl na hlubokomyslné rozhovory a ani se nechtěl vrtat v mojí minulosti.

Smykem jsem zastavila na cestě vedle Skladiště. Sáhla jsem do zadní kapsy, odkud jsem vylovila klíče. Pustila jsem svůj tým do Skladiště. Byli překvapeni, ani mě nenapadlo, co si budou myslet. Vypadali dost...

„To je nádhera," řekl Tim.

„Díky." Tohle místo bylo můj bezpečný dům. Nikdo kromě Matta o něm nevěděl. Dodnes. Teď už to nebylo moje malé tajemství. Místo, kde jsem se mohla schovat. Prozrazení mého tajemství nebylo pro mě tak těžké, jak jsem si myslela.

Bezpečný dům měl každý z nás. Bylo to místo, o kterém nikdo nevěděl. Místo, kde bylo bezpečně. Nic vás s tím místem nespojovalo. Absolutně nic. Moje Skladiště byl nejlepší únik před světem.

Trošku se rozhlédli a já šla rovnou do zadní části, kde jsem měla pokoj. Bylo tam pár zbraní v sejfu. „Někdy by mě zajímalo, na co myslíš."

„Myslím, že by se ti to nelíbilo, Deane."

„To nemůžeš vědět," odsekl s úsměvem. Na mé tváři taky hrál drobný úsměv. Jenže můj nebyl veselý. Byl smutný.

Naštěstí mi v kapse bundy zavibroval telefon, jinak bych musela vést hlubokomyslný rozhovor, o který jsem opravdu nestála. „Ano?" zeptala jsem se do mobilu.

„Ahoj, Hope," zacvrlikal hlas na druhé straně.

„Ahoj, Claro," zazněl můj ledový hlas, „copak děláš?"

„Já? Já se nudím. A ty? Doufám, že mě neplánuješ zabít, to by bylo neslušné. Neporušuj pravidla, zlatíčko nebo se ti to vymstí. Rozumíme si?"

„Ne, ani náhodou si nerozumíme. Teď mě poslouchej, ty malá couro! Já se nebudu řídit tvými pravidly. Mám svá vlastní. Ty a já. Jenom my dvě, ať se ukáže, jak dobrá jsi. Chtěla jsi ty data z obrazu. Fajn, dostaneš je, ale podle mých pravidel."

„Ty jsi holka, která drží slovo."

„Jo, to jsem."

„Stejně ti nevěřím, ale... Však to znáš."

„Jo, chápu tě." Chápala jsem ji. Nevěřila mi, ale věděla, že dodržím své slovo. Já své slovo vždycky dodržela. Byla jsem spravedlivá a krutá, když na to přišlo a Clara to věděla. I mezi tajnými agenty existovala nespaná dohoda o zabíjení. Já vždy držela své slovo a všichni, kteří o mně slyšeli. Já nebyla úplně bezcitný vrah. Měla jsem svoje pravidla stejně jako ostatní.

Derek byl muž, kterého jsem potkala před dvěma lety, měl velmi jasně stanovená pravidla. Než někoho zabil, poslal mu květ růže, tedy přesněji druh rosa gallica. Růže keltská. Já ten květ dostala taky. Instinktivně jsem poznala, co znamená. Smrt. Byl to jasný vzkaz.

Jenže já žiju a Derek je tak trošku na hřbitově. Nebylo nejrozumnější mě zabíjet. Ano, byl to nájemný vrah, takže si ho někdo najal. Nikdy jsem nezjistila kdo. Dneska jsem vsázela na Claru.

Museli jsme nainstalovat spoustu kamer. Můj plán jel na plné otáčky a já si nemohla dovolit zklamání. Přece... byla jsem, jsem a budu nejlepší!

Plán jsem měla dokonalý. A kdyby selhal, tak to máme na kamerách, takže vyhraju i posmrtně, kdyby se něco pokazilo. Spousta kamer, dva odstřelovači na střechách okolních domů, nasranou mě, spoustu peněz a máte dokonalý plán pomsty.

Strašně jsem se těšila. Ruce se mi třásly, ale hlavu jsem měla klidnou. Vnitřního klidu jsem dosáhla už dávno. Nic mě netrápilo při práci – výhoda číslo jedna! Smířila jsem se se zabíjením. Se smrtí. Se svojí smrtí... ale smrt Petera Snowa? Na tu jsem nebyla připravená.

„Hope?"

„Ano?"

„Všechno je hotové. Jedeme?" Byla skoro jedna hodina ráno. Ještě mi zbývalo třináct hodin.

„Ne. Já zůstanu, vy odjeďte." Hodila jsem po Deanovi. „Neoškrábej mi mé zlatíčko," napomenula jsem ho s úsměvem, který nebyl pravý. Falešný úsměv. V poslední době jsem nebyla schopna rozeznat, jestli lžu nebo mluvím pravdu. Ty hranice byly pro mě trochu rozmazané. Detektorem lži bych prošla úplně v pohodě. Zkoušela jsem to.

Jakmile odjeli, sedla jsem si na postel vzadu ve skladu a přemýšlela. Nevím, kdy jsem usnula, ale probudil mě budík, který jsem si nastavila na dvanáctou hodinu.

�p�!�z��5c