Program Bond

Zkoušky

Davida dneska čekaly zkoušky. Byly o něco málo dřív, protože jsem spěchala na sjednocení svého týmu. Jo a dneska jsem měla narozeniny. Obdarovala jsem se černou kávou hned po ránu a kouskem dortu, který jsem měla schovaný vzadu v lednici. Šla jsem spát pozdě a brzo vstávala.

Odměna byla moc sladká, ale zapomněla jsem, že mám návštěvu. První vstal John. „Co jíš?" zeptal se mě.

„Dort."

„Proč?"

„Chci přibrat."

„Proč?"

„Nějaký zvědavý, ne?" Nelíbilo se mi, kam mířil svýma otázkami. Byly až děsivě protivné. Chtěla jsem mu jednu vrazit, ale ovládla jsem se. John byl v mém bytě jako doma. Nachystal si kafe a snídani, byl úplně v pohodě. Nevadilo mi to, dokud nezačal vytahovat moje velmi pečlivě schované zbraně. Jednu jsem měla v přihrádce na led – byl to velký černý nůž pokrytý ledem.

Když přišel Nick a hledal misku, našel místo ní mého záložního glocka. „Hope?"

„Ano?" Byla jsem v obýváku a studovala čísla, která jsme zjistili z plátna mého obrazu. Byly tam švýcarské banky, spousta New Yorských bank, několik bruselských a asi šest dalších, které jsem nedokázala zařadit.

„Proč máš v miskách v kuchyni zbraň? Prosím překvap mě."

Jen jsem na něj protočila oči a usmála se. „Překvapím tě, to se neboj. Mám ji tam schovanou, kdyby mě někdo napadl. Víš přece, jak miluji střelné zbraně. A... a... Chtěla jsem se ji zbavit."

„Proto jsi ji dala do misek?"

„Jo. Moc často je totiž nepoužívám," odpověděla jsem překvapena, že mi položil takovou otázku.

Uslyšela jsem smích a otočila se. Má návštěva už vstala. „Ženská logika," poznamenal někdo.

Bylo po druhé odpoledne, když jsem skončila s prací na Bez názvu č. 2. Doktor přišel asi po třetí hodině s velkou krabicí zabalenou do bílého papíru s růžičkami. Přes balík byla převázaná růžová stuha zakončená velkou mašlí. „Co to neseš?" zeptala jsem se, ale byla to řečnická otázka.

„Clara ti chtěla dát dárek k narozeninám, ale má strach se k tobě přiblížit, nevíš proč?" Věděla jsem. Vyhrožovala jsem ji – jenom trošičku. Řekla jsem, že jí prostřílím všechny klouby v těle a to bude jen začátek. Clara nevěděla, že jsem mizerný střelec a pravděpodobně bych nikdy kloub netrefila z dálky. Z blízky ano, zase tak špatně jsem na tom nikdy nebyla. „Předpokládám, že mi to neřekneš."

„Ne, neřeknu."

„Ty máš narozeniny?" vyhrkl Ben, který mi byl v tu chvíli nejblíže.

„Trošku stupidní otázka, nemyslíš? Každý má narozeniny."

Strejda mi podal dárek od Clary. „Vypadá to jako pro princeznu."

„Hodí se to k tobě," řekl mi někdo a já naštvaně zavrčela.

Roztrhala jsem papír a otevřela krabici. Byl tam lístek se vzkazem. Nepřečetla jsem si ho. Pod hromadou hedvábného papíru byly šaty s dalším lístečkem. Na ples, stálo tam. Pochopila jsem jaký ples má na mysli.

Výroční ples na podporu dětí s obrnou – nebo HIV? – Jane a Daniela. Jo, moji rodiče měli charitu. Na ten ples jsem nikdy nešla. Připomínal mi je.

Chvíli jsem na krabici zírala a pak ji zavřela. „Já pro tebe mám něco lepšího," řekl a podal mi černou krabičku. Podezřívavě jsem si ji změřila a otevřela. Byl tam náhrdelník. Ne jen tak ledajaký náhrdelník, ale ten náhrdelník, který jsem neviděla deset let.

„Jak jsi ho získal?" Mluvila jsem tiše. Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Slzy štěstí.

„Jsem rád, že máš radost." Objal mě. Ten náhrdelník patřil mojí matce. Byl dokonalý. „Nechal jsem k němu dodělat náramek a náušnice, krásné narozeniny neteřinko." Takhle mi neřekl spoustu let. Byla jsem úplně na měkko a bylo mi to jedno!

„Děkuji," fňukla jsem.

Strejda odešel a já seděla v křesle. Krabičku jsem stále držela v ruce. Nechtěla jsem ji odložit, bála jsem se, že zmizí, když ji pustím z rukou. Byl to jednoduchý, decentní náhrdelník ze stříbra. Uprostřed byla kapka z rubínu. Jednoduchý a krásný. Po matčině smrti jsem ho nedostala. Matka mi kdysi slíbila, že mi ho dá k mé maturitě. Nikdy jsem neodmaturovala.

Náušnice byly stejně nádherné a stejně jednoduché. Náramek byl ve stejném stylu jako ostatní šperky. Nejkrásnější dárek jaký jsem kdy dostala.

„Hope? Jsi v pohodě?"

„Ne," přiznala jsem upřímně.

Nikdy nepřiznávejte slabost. Nikdy. To je velmi důležité pravidlo, které se musí dodržovat... a já ho právě porušila. Byla jsem zoufalá. Právě teď mě čekalo rozhodnutí, které jsem odkládala šest let. Rodina nebo práce?

Rozhodnutí většinou bývají těžká a to první, co vás napadne je správné.

Jenže já měla s rozhodováním vždycky problémy. Rozhodnutí muselo padnout, ale já ho potřebovala o několik hodin oddálit. Čím delší zpoždění – tím lepší.

Utekla jsem.

Vzala jsem krabičku se šperky a velkou krabici s šaty a utekla. Věděla jsem jen o jediném místě, které nikdy nenajdou. „Hope!" ječeli za mnou, ale já je dokonale ignorovala. Potřebovala jsem zmizet. Možná i jednou provždy.

Vzala jsem to po schodech do garáží. Bugatti veyron bylo vždy připravené, mě zbývalo jen nasednout a rozjet se. Krabice jsem hodila na sedadlo spolujezdce. Slzy mi stékaly po tvářích, viděla jsem rozmazaně. Ve zpětném zrcátku jsem uviděla své červené oči, ubrečený výraz a zoufalý celek.

Cestu jsem znala nazpaměť, přestože jsem tam nebyla už několik měsíců. Přes New York mi to trvalo několik minut, což bylo velmi překvapivé. Po asi hodině cesty jsem se dostala na nejúžasnější místo na světě.

Starý sklad. Pro někoho to byla ruina, pro mě ráj. Moji rodiče mě tady vzali tenkrát před smrtí. Byla to pořád stejná budova, je měla víc grafitů než před deseti lety. Musela jsem se usmívat jako idiot, protože jsem byla šťastná... nebo se to aspoň štěstí blížilo.

Vešla jsem do skladiště s dárky, které jsem dostala. Bylo to tady pořád stejné.

Mí rodiče se zde poznali. Nevím přesně, co tady dělali. Podlaha nebyla betonová. Ve skutečnosti to byl taneční parket. Můj otec to tady nechal předělat pro moji matku k jejich výročí. Bylo to tady nádherné. Zničená budova a nádherný taneční sál v jednom. Nikdy jsem nepochopila, jak se mu povedl ten dokonalý kontrast, ale obdivovala jsem to.

Plakala jsem tiše a do toho mi hrála Edit Piaf. Seděla jsem uprostřed parketu a tiše vzlykala. Jako další píseň hrála La Vie En Rose. Otevřela jsem krabici s šaty a vytáhla vzkaz, který jsem prvně vynechala. Byl ručně nadepsaný a rozhodně to bylo písmo Clary Berrigen. Sejdeme se na plese, hloupá holčičko. Nemysli si, že mě přemůžeš. Chci ty kódy. Jinak zemře. Na plese!

Chtěla mi zabít strýčka.