Program Bond

Unesená

Zbytek dne jsem obvolávala své kontakty z ulice a domlouvala si schůzky s lidmi, kteří tvrdili, že vlastní Bez názvu č. 1. Nevypadalo to moc nadějně. Nikdo o tom obrazu neslyšel a nikdo ho neviděl.

Obraz se jen tak nemohl vypařit.

Po třech dnech mi zavolal jeden známý, chtěl se sejít v parku. Prý ví něco o tom obraze. Nevěřila jsem mu ani slovo. Překupníkům a zlodějům nesmíte nikdy věřit. Nikdy. Je důležité nikomu nevěřit.

Schůzka byla domluvena na dvě hodiny odpoledne v parku. Dostala jsem heslo, pod kterým se mám ohlásit. Tohle je strašné klišé. Tohle není žádný film s Jamesem Bondem nebo Sherlockem Holmesem. Nesnáším tyhle blbosti, ale co mám dělat? Přijala jsem.

S týmem, který mi zbyl, jsem sestavila plán. Dva půjdou se mnou a jeden zůstane v budově. Naše budova není daleko od toho parku. Já jsem se převlékla. Na schůzku se zloději umění si nevezměte džíny a tričko. Vezmete si něco jiného. Já na sebe hodila černou krátkou sukni a bílou halenku. Krátké na červeno obarvené vlasy jsem si vyžehlila, rozcuchala a provedla ještě několik úprav, aby vypadaly dobře. Černé lodičky a malou kabelku jsem doplnila noži. Mám ráda chladné zbraně, střelné zbraně se mi nelíbí. Nikdy jsem neuměla střílet. Ze tří metrů netrefím stodolu. Byla jsem ale schopná trefit někoho vrhacím nožem. To pro mě nebyl problém.

Sedla jsem si na lavičku v parku a čekala. Neměla jsem ani páru, jak ten člověk vypadá, ale měla jsem heslo. Někdo si ke mně sedl, byl to muž. Vypadal jako něčí bodyguard než jako zloděj. Zloději vypadají jinak. Vypadají elegantně, šarmantně a nebezpečně. Chlap, který vypadá jako bodyguard, je jen nebezpečný. Nic elegantního ani šarmantního na něm není.

Věděla jsem, že je něco špatně. Stejně jsem použila heslo. „Viděla jsem v parku drozda."

„Drozd chcípl, jdeme, holka." Chtěla jsem se postavit, ale zastavil mě. „Dej svým klukům pohov, děvče." Poslechla jsem. Kývla jsem na ně, aby zůstali, kde jsou. „Teď se postav a pojď se mnou." Nemohla jsem udělat scénu, byla jsem v parku na veřejném místě. Pomalu jsem vstala a šla před svalovcem. Dovedl mě až na okraj parku k dodávce. Pokynul mi, abych si nasedla. Byla jsem poddajná jako štěně. V autě mě prohledali, bylo jich tam víc. Seděli tam tři svalovci a jeden řídil, celkem čtyři. Jo, tohle bude sranda.

„Vypij to," rozkázal mi jeden blbeček. Musely v tom být nějaké oblbováky, jinak by mi to nedávali vypít.

Zašklebila jsem se. „Vypij mě. To je jako z Alenky." Nezasmáli se. Asi nikdy nečetli Alenku z říše divů. Zavrtěla jsem hlavou a kopla do sebe ten svůj drink.

„Hodná holka," pochválil mě blbec jedna. Nesnáším, když mě někdo oslovuje holka. Cítím se potom ještě menší, než jsem ve skutečnosti. Můj necelý metr šedesát mě dělá dost malou v porovnání s ostatními padouchy. Kdybych bojovala s někým stejně vysokým, vsadila bych na sebe. Můj problém je, že nikdo stejně vysoký jako já a pracující ve stejné branži neexistuje. Dokážu nakopat zadek jen jednomu chlapovi. Čtyřem rozhodně nenakopu vůbec nic.

Trvalo jenom pár minut, než jsem upadla do spánku podpořeného drogami.

Probudila jsem se připoutaná k židli. Ruce jsem měla přivázané k opěrkám, nohy jsem měla volné. Mrkala jsem, protože jediná holá žárovka mi svítila přímo do obličeje. „Kde to jsem?" zeptala jsem se do tmy. Určitě tam někdo byl. Nenechali by mě tady samotnou.

„Štěnici, kterou jste měla, jsme zničili. Zbraně jsme vám vzali, slečno..."

„Jestli čekáte, že řeknu svoje jméno tak jste na omylu," oznámila jsem mu klidně. Zaslechla jsem smích nejméně dvou dalších lidí. Tady jsem nebyla na výletě. Tohle bude mučení. Nesnáším chlapy, kteří mlátí ženské. Slíbila jsem si pomstu. Jestli tohle přežiju, zabiju je všechny. Na to jsem se těšila. „Co po mně chcete?" zeptala jsem se znuděně.