Program Bond

Ples

Odjela jsem do hotelu, kde jsem přespala. Věděla jsem přesně, co udělám. Rodina pro mě byla mnohem přednější než práce. Rozhodnutí padlo.

Spala jsem až do odpoledne. Bylo to překvapivé. Vždycky jsem vstávala brzo, nikdy jsem toho moc nenaspala.

Ples měl být dneska večer. Potřebovala jsem se dostat domů, naplánovat předání informací, zachránit poslední rodinu, která mi zbyla. Chystala jsem se udělat nejhorší věc na světě. Chtěla jsem utéct od všeho. Zmizet pod povrchem a už se nikdy nevynořit. Chtěla jsem se skrýt a zůstat neobjevena. Touha po útěku byla silná, ale rodina měla přednost.

Bylo to to nejtěžší rozhodnutí v mém životě.

Kolem páté hodiny odpoledne jsem nasedla do auta (dárky jsem měla neustále s sebou). Do svého bytu jsem se dostala nepozorovaně. Bylo to až moc jednoduché.

Matt. Matt a jeho kamery. Sledovali mě pomocí kamer. Musela jsem přiznat, že to bylo geniální.

Převlékla jsem se do šatů, které jsem dostala od Clary. Obula jsem si černé lodičky, vzala jsem si psaníčko a... jako správná agentka zbraně. Střelnou zbraň jsem vynechala – stejně by mi byla na houby. Lehké líčení a šperky. Stříbrný náhrdelník s rubínem mi visel na krku a rubínová kapka mi spadala do jamky mezi klíčními kostmi. Černé jednoduché pouzdrové šaty byly přenádherné. Neměly ramínka a živůtek byl řasený. Třpytily se, jindy bych nadávala, ale dnes se mi to líbilo.

Všechny kódy jsem dala na flešku a tu do kabelky. Ve výtahu jsem zničila kameru, vytrhla jsem ji. Potom jsem pomocí čipové karty sjela do garáží, nikdo mě nemohl zastavit v jiném patře, takže mě nikdo ani nemohl vidět.

Se svým milovaným autem jsem dojela do opery, kde se konal ples. Vešla jsem...

... a vypadala jako černá skvrna na bílém papíře.

Ani jsem si nevzala šampaňské a uslyšela: „Vybrala sis dobře, ty malá hloupá holko."

„Donesla jsi mi šampaňské?" zeptala jsem se Clary klidně.

Zatvářila se zmateně. „Máš to?"

„Jdeš rychle na věc, strejda byl vždycky klasik, to tě muselo srát, co?" Nepochopila to. Škoda. „Máš tady Normana? A Ruperta? Toho bych moc ráda viděla."

Clara na mě namířila malinkou zbraní. „Drž, sakra, hubu," zavrčela ne mě. Byly jsme si velmi blízko. Její zbraň se mi otírala o břicho. Neměla jsem strach, že mi ublíží. Bála jsem se o bratra svého otce.

„Mám jednu otázku. Pak ti dám, co budeš chtít."

„Fajn," zavrčela.

Otvírala jsem ústa, abych promluvila, ale do sálu vešel můj tým. Vykulila jsem oči a pak se zamračila. Co tady sakra dělají? Neměli tady být. „Co tady dělají tvoji mazlíčci?"

„Taky by mě zajímalo."

„Dej mi to USB!" řekla dost výhružně, ale na mě to neplatilo. Koutkem oka jsem stále sledovala muže, kteří přišli. Byl mezi nimi i David Mach. Já s Clarou jsme byly schovány v koutu tanečního sálu. Nikdo si nás nevšímal, jen David zamířil k nám se širokým úsměvem na rtech. Blížil se a já měla možnost si ho pořádně prohlédnout. Měl na sobě černý oblek a bledě modrou košili se stříbrnou vázankou.

Musela jsem uznat, že vypadal božsky. Jenže někde byla chyba. David mě k smrti nesnášel, nikdy by za mnou jen tak nepřišel na plese a už vůbec ne na tomhle plese.

„Vypadáš skvěle," pochválil mě a objal. Já tu chvíli objímání využila k jeho prohledání. Za pasem měl střelnou zbraň, typovala jsem browning, ale jistá jsem si nebyla.

„Zmiz," zasyčela jsem mu do ucha a všimla si příchodu svého strýčka. „A dostaň odsud Doktora."

Clara schovala svoji zbraň, zajímalo mě, kam ji strčila. Já chtěla, aby David zmizel. David se pustil do rozhovoru s malou děvkou. A malá děvka se v tom vyžívala. Líbilo se jí to, dokonce flirtovala.

Přestalo mě to vážně bavit. „Davide, omluvil bys nás, prosím."

„Ale samozřejmě." Byl zdvořilost sama.

„K mojí otázce," řekla jsem, když David odešel. „Proč?"

„To jediné tě zajímá?" Musela v mých očích vidět odpověď, protože pokračovala. „Fajn. Tví rodiče byli na té dobré straně. Mí rodiče na té špatné. Chápeš?" Přikývla jsem. „Jane a Daniel zabili mé rodiče, ukradli jim ten zatracený obraz. A já? Já si slíbila pomstu, holka."

„To je všechno?"

„Jo."

„Víš... zklamala jsi mě. Čekala jsem tajnou agentku Ruska nebo Číny. Pomsta? To je klišé! Jsi pro mě zklamání."

Krutě se usmála. „Myslíš si, že jsi vtipná?"

„Jo, občas jo." Adrenalin mi pomalinku stoupal do žil. Začínala jsem být ve svém živlu. Na rtech se mi usídlil usměv, v uších mi hrála krásna melodie a jediné na co jsem čekala, byla její chyba. Chvíli jsme spolu hrály slovní ping pong. Byla to celkem sranda. Pak to přišlo. Zbraň, kterou vytáhla hned po Davidově odchodu, klesla. Musela ji bolet ruka, ono to není jen tak na někoho mířit.

Moje instinkty byly rychlé. Jakmile jí klesla ruka, praštila jsem ji otevřenou dlaní do obličeje. O několik kroků couvla. Její nohsledi to viděli a vystřelili po Doktorovi. Nůž, který jsem měla připevněný na stehně, vyletěl a zasáhl cíl. Krk jednoho z těch parchantů. Později jsem zjistila, že to byl Rupert.

Začala panika. John a Sam věděli, co mají dělat. Odváděli lidi z cesty. Clary se mi ztratila v davu. Měla jsem první zabít tu malou couru, ale neudělala jsem to, což byla obrovská chyba. Trvalo několik minut, než se sál opery vyprázdnil.

Srdce se mi muselo zastavit – nebyla jsem si jistá. Dech se mi ale určitě zadrhl v hrdle. Ležel na zemi. Trefili se. Rozběhla jsem se k poslednímu členu své rodiny. Tentokrát jsem nebrečela.