Program Bond

Smrt jí sluší

Převlékla jsem se do pohodlného oblečení. Střelnou zbraň jsem si vzala jen jako poslední možnost. Já střílet neuměla. Ani tolik let v Programu mě tomu umění - vystřelit člověku oko za běhu – nenaučilo.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla a upřímně se zhrozila. Já nebyla nikdy moc hezká, ale teď jsem vypadala děsně. Zarudlé oči, pytle pod oči tak velké, že by se na nich mohli houpat opice a ke všemu tomu jsem měla vlasy jako slámu a bledý obličej. Bylo mi to jedno. Jenže před nepřítelem musíte vypadat silně. Klamat tělem.

Mně se to nelíbilo, ale udělala jsem něco se svým vzhledem. Necítila jsem se o moc líp, když jsem použila líčidla. Vypadala jsem líp, jenže... Proč? Protože jsem musela vypadat silná? Nebo proto, že jsem se chtěla cítit silná?

Svaly se mi napínaly. Srdce tlouklo rychleji. Dech byl klidný. Nepotila jsem se. Byla jsem zvyklá na zabíjení. Jen jsem nebyla zvyklá postavit se svým démonům. A Clara byla můj největší démon.

Její smrt by mě měla vysvobodit. Samozřejmě, že to myslím obrazně. Jakmile zabiju Claru, můj dluh vůči rodině bude splacen a já si budu moct jít po svých.

Jenže...

Čím víc jsem přemýšlela, tím víc mi přišel můj plán stupidnější. Trvalo mi asi jenom patnáct minut na vytvoření nového plánu.

Zavolala jsem Mattovi, aby všechno zařídil. Můj plán spočíval v tom, že využiju Sama jako odstřelovače, který zastřelí Claru. Bylo to mnohem jednoduší. Nemusela jsem se s ní otravovat a její smrt bude rychlá, když ji střelí kulka do hlavy.

Povzdechla jsem si a vyšla z budovy. Kolem byla spousta budov, ale jen jedna byla vhodná na odstřelování. Asi padesát metrů vzdálený, skoro rozpadlý sklad. Šest pater a velmi prostorná střecha byly skvělým místem na plánování vraždy.

Jo, moje sociopatická mysl měla všechno dokonale promyšlené, ale každý plán se pokazí a nikdy nic není tak jak si představujete.

Já a Sam jsme leželi na střeše. „Není nic víc sexy než chlap s pořádnou bouchačkou."

„Já myslel, že jsi lesbička, Hope." Pokrčila jsem rameny a usmála se. Zbytek mého týmu byl hezky rozmístěn po městě a sledoval Claru. Když jsem se jich zeptala, jestli by mi nepomohli, všichni nadšeně souhlasili. Teda až na Davida. Tomu se to nelíbilo, ale šel do toho s ostatními.

„Claru na Madisonské," ozvalo se ve vysílačce.

„Je mi to jasné, osm minut do kontaktu." Většina agentů u nás byli z FBI, CIA, Mossadu, SEAL, SWAT nebo bývalí vojáci a mariňáci. Já jsem v Programu strávila celý svůj život, takže jsem pochytila spoustu hantýrky.

Osm minut do kontaktu. Rozhlédla jsem se. Ze střechy byl celkem hezký výhled na polorozpadlé skladiště se spoustou grafitů. Na obzoru bylo vidět město s mrakodrapy. Jo, kdybych tady nebyla na misi, možná bych si to i užila.

Mlčeli jsme. Bylo to nejdelších osm minut mého života. Auto zastavilo před mým skladiště/tanečním sálem/bezpečným domem. Černé velké SUV se zatemnělými skly se zastavilo a vylezla z něj Clara a partička jejích poskoků. Měli s sebou rukojmí. Tři postavy s pytli na hlavách a svázanýma rukama byly postrkovány vpřed.

„Same?" zeptala jsem se velmi tiše.

Zavrtěl hlavou. „Nemám ani páru."

„Nestřílej." Chtěla jsem pomstu, ale civilisty jsem nehodlala riskovat.

Chvíli se vůbec nic nedělo. Pak mi zazvonil mobil. Neznámé číslo. „U telefonu Hope Snow."

„Jsi velmi milá," ozvala se Clara, „Ale nech si to pro někoho jiného. Mám tady matku se dvěma dětmi a ty mi chybíš, zlatíčko. Kdepak jsi? Proč jsi nedodržela slib? Hmmm? No tak! Vylez z díry a já nezabiju tady rodinku Machových." Zavěsila.

„David má rodinu?"

„Ano." Zavřela jsem na vteřinku oči. A přemýšlela. Nemohla jsem je nechat zemřít. Nemohla jsem do toho zatáhnout Davida.

„David se nepřiblíží na tři bloky. Ty vystřelíš až na můj signál. Svolej ostatní. Záchranná mise začíná." Rozkaz jsem vydala sebevědomě, jistě. Jako správný vůdce. Vstala jsem a šla ke schodišti.

„Jsi magor!" zaječel Sam. Bylo jedno, jestli nás někdo slyšel.

„Díky. Kryj si záda."

Netrvalo mi dlouho dostat se tam, kam jsem potřebovala. Běh byl mou zálibou a vytrvalosti jsem měla až až. „Trvalo ti to dlouho," řekla Clara, když jsem otevřela dveře do svého tanečního sálu.

„Drž hubu, ty mrcho." Vztekala jsem se, protože mě převezla. „Nech je jít."

„To jsem čekala. Jsi trapná. Vždycky budeš škemrat o život jiných. Jsi slabá." Na zemi klečely tři osoby. Hádala jsem, že nejvyšší bude jeho žena. Neměla jsem ani tušení, jak se jmenuje. A další dvě malé osůbky musely být jeho děti.

Vzdychla jsem. Pět chlápků v oblecích a se zbraněmi hlídali Davidovu rodinu. Nevěděla jsem, co dělat. Ozbrojená jsem nebyla a civilisty bych nenechala zabít. Nikdy. „Co chceš?" zeptala jsem se. Můj hlas zněl hrubě a tak trošku jako zavrčení.

„Co chci? Chci tebe, lásko!"

„Fajn, máš mě mít, ale pusť ty lidi." Zkoušela jsem vyjednávat. S psychopaty se dá vždycky vychovávat. Myslí si, že jsou nejlepší a nejsilnější osobností v místnosti. Jejich pohřeb. Já jsem sociopat. Vím, kde jsou moje hranice, a mám stanovené cíle. Mám svůj kodex. Psychopati jsou obyčejní sebestřední egoističtí vrazi.

„Ne, ne, ne. To by nebyla zábava."

Sklonila jsem hlavu a přemýšlela. Nikdy nebylo nic jednoduchého a už vůbec ne v mém světě. „Dobře, pusť to nejmladší."

„To?" podivila se Clara. „Ty nevíš vůbec nic o dětech? Bože!" Smála se. Mě na tom nic vtipného nepřišlo. „Pusťte toho malého kluka!" rozkázala svým gorilám. Já jen doufala, že Sam nebude střílet. Stále jsem tady měla jednu dospělou ženskou a asi desetiletou holku, které jsem musela dostat pryč.

Měla jsem u sebe vysílačku. Zachrčelo to v ní a ozval se Sam: „Kluk je v pořádku."

„Drž Davida dál." Žena se rozvzlykala, když uslyšela manželovo jméno. Klekla jsem si k ní a objala ji kolem ramen. Ten patel z hlavy jsem jí nesundala. Nechtěla jsem, aby viděla, co se kolem ní děje. „Buďte v klidu," napomenula jsem ji a ona se ještě víc rozbrečela.

„Umíš to skvěle s lidmi," řekla mi Clara. Já lidem uměla rozkazovat, uměla jsem je vést, ale utěšit jsem neuměla ani sebe. Já na mezilidské vztahy moc nebyla. Ano, sem tam se mi to povedlo, ale jindy jsem byla jako slon v porcelánu.

Postavila jsem se a pomalinku došla k té zpropadené mrše. „Co sakra chceš?" zavrčela jsem jí do obličeje a ona se zasmála. Teď jsem byla ochotná riskovat cokoli. „Střílej!" rozkázala jsem potichu. Vysílačku jsem měla zapnutou, takže mě Sam musel slyšet.

Jeden nůž, který jsem měla v botě, jsem bodla Claře do stehna. „Zůstaň." Sam vystřelil jednomu blbečkovi mozek, dva jenom postřelil. Mrtvému jsem sebrala zbraň. Nikdy jsem neuměla střílet, ale zblízka se trefí každý, věřte mi. Jednoho jsem zastřelila, ale druhý mě trefil do ramene. Sykla jsem a couvla o krok dozadu.

„Civilisti!" zaječela jsem a vystřelila po posledním živém strážném. Trefila jsem krk, mířila jsem na břicho.

Všichni kromě Clary byli mrtví. Můj tým přišel zachránit civilisty. Clary se pokoušela odplazit, ale já ji střelila do hlavy. Její mozek se rozprskl po podlaze a já necítila vůbec nic. Absolutní tma, tak by se dalo nazvat mé myšlení na dalších deset minut.

V tom zmatku nikomu nedošlo, že jsem odjela,což bylo jen dobře. Nechala jsem svůj tým bez velitele a udělala jsem dobře.Odjela jsem do Sacramenta. Těšila jsem se na nový život.