Program Bond

Jak já tohle nenávidím

Někdo mi zaklepal na rameno. „Donesl jsem ti kafe. Potřebuješ svoji dávku kofeinu, jinak je tam pozabíjíš," usmál se Max a podal mi šálek s kávou.

„Děkuji ti," řekla jsem a vzala si hrníček. Usrkla jsem a přivřela oči. Poslední tři roky mě změnily. Přestěhovala jsem se do Sacramenta, přerušila skoro všechny kontakty. Díky penězům a kontaktům, které jsem měla, jsem dostala titul (nemám ani páru jaký). Poslední rok a půl jsem dělala učitelku na jedné univerzitě. Učila jsem dějiny umění. Právě teď mi měla začít hodina.

Vešla jsem do posluchárny, kde sedělo asi třicet dětí. Děti bohatých rodičů chodily na nejlepší školy. Na jedné takové jsem učila já. Učila jsem rozmazlené fracky a bavilo mě to. Bavilo mě to mnohem víc než zabíjení.

„Dneska probereme pop art." Můj hlas se rozléhal. Líbilo se mi to. Na stůl jsem si dala hrnek s kávou a zapnula jsem projektor. „Víte, kdo maloval pop art? Alespoň někdo? Víte co to je?"

Přihlásila se mi jedna studentka. Kývla jsem na ni. „Nejste tady od toho, abyste nás to naučila?" Drzý malý spratek.

„Jsem, ale doufala jsem, že alespoň něco víte a má práce bude jednoduší." Hlas mi zůstával milý a klidný. Poslední dva roky jsem docházela k jednomu psychiatrovi a jednomu psychoterapeutovi. Hodně mi to pomohlo. Na plátně se objevil obraz. „Tohle je obraz Lewise-Thayera Bez názvu č. 1. Ten obraz stojí sedm a půl milionů. Za takovou cenu mohl autor vymyslet, alespoň pořádný název." Zasmáli se, což bylo moc hezké. „Před třemi lety byl obraz ukraden, ale našel se a byl vrácen majiteli. Jeho cena rapidně klesla. Druhý obraz tohoto malíře má zhruba stejně geniální název. Bez názvu č. 2. Jeho druhý obraz byl také ukraden. Z muzea. Zloděje nikdy nechytily a obraz nikdy nebyl nalezen. Pokud ho někdo najde, jeho cena se vyšplhá na dvaadvacet milionů dolarů."

Celou hodinu jsem mluvila o pop art. Nesnáším pop art, to se nezměnilo. Byla jsem tak zabraná do výkladu, že jsem si ani nevšimla, že v mé třídě je víc lidí než obvykle. Vzadu v posluchárně seděl muž. Znala jsem ho dobře. Celkem dost mi chyběl. A momentálně se hlásil. „Ano?" zeptala jsem se a elegantně jsem na něj ukázala.

„Myslel jsem, že nesnášíš pop art," řekl Matt.

„A já myslela, že nevycházíš z budovy... Konec hodiny, tak zase za týden."

Studenti se rozešli a Matt přišel ke mně. „Jak se máte, slečno Thereso Baker?" Použil mé nové – samozřejmě, že falešné – jméno.

„Co tady děláš?" zeptala jsem se a vedla ho do svého kabinetu. Byla to malá místnost s pracovním stolem, třemi židlemi a policemi. Vyhovovalo mi to.

„Víš, jak je těžké tě najít?"

„Řečnická otázka?"

„Ne." Matt se nezměnil. Vypadal pořád stejně. Hezké vlasy, vysoký. Pořádně jsem si ho prohlížela. Byl moc hezký, vždycky byl. Byl to můj nejlepší přítel. „Zíráš," obvinil mě.

„Možná," odsekla jsem.

„Změnila ses. Jsi jiná, Hope."

„Theresa." Neměla jsem vztek, že si spletl moje jméno. Nevadilo mi to. Jindy bych vyváděla, ale změnila jsem se.

„Proč jsi tady, Matte?" Můj hlas zněl unaveně.

Matt mě objal. Objetí jsem mu oplatila. Chyběl mi. Všichni mi chyběli. Změnila jsem se natolik, že mi nevadilo projevovat city. Matt mě pustil a podal mi vizitku. „Večer v devět, když nepřijde, pochopím to." Odešel. Tohle ho naučili v Programu. Mělo to vzbudit moji zvědavost a věřte nebo ne, fungovalo to.