Program Bond

Poslední úkol

Jediné co jsem chtěla, bylo zachumlat se do peřin a jít spát... a už se nikdy neprobudit. Měla jsem spoustu přání. Jenže jako první je na řadě pomsta a potom až moje přání. Zavolala jsem Mattovi. Můj nejoblíbenější maniak do počítačů mi to zvedl hned po pátém zazvonění. On na pohřeb nešel. Musel by vyjít ze svého bunkru a obléct si oblek.

„Co chceš?" zeptal se mě.

„Žádné upřímnou soustrast? Žádné emocionální kecy? Zklamal si mě."

Povzdechnul si. Dokázala jsem si představit, jak si zoufale přejel dlaní po obličeji. „Sorry, já nevěděl, že jsi tak sentimentální," popichoval mě. To mi celkem chybělo. Teď na mě byli všichni milí a mně se to ani za mák nelíbilo. Matt se mnou jednal normálně.

Našpulila jsem rty, i když mě nemohl vidět. „Udělal bys pro mě něco, prosím," požádala jsem ho.

„Tys... tys o něco poprosila," řekl zděšeně.

„Není to poprvé... ale je to naposled."

„To jsem mohl čekat. Tak co?"

„Chci vylákat Claru Berrigen. Vymysli si něco, cokoli, abys ji dostal do Skladiště."

„Seš si jistá?"

„Ne," odpověděla jsem upřímně.

„Oou. Jdu na to. Za dvě hodiny ti zavolám... a Hope?"

Tohle byl na dnešek moc dlouhý rozhovor a rozhodně jsem nechtěla probírat city. Chtěla jsem tenhle hovor ukončit, ale s Mattem Luckem jsem se znala už spoustu let a tohle jsem mu dlužila. „Ano?" Můj hlas byl normální, spoustu let výcviku mi pomohlo z něj dostat podráždění.

„Zabij tu mrchu." Chápal mě. Určitě chtěl vědět, jak to zvládám, ale on by se nezeptal, byl to Matt.

Po velmi vyčerpávajícím hovoru s Mattem jsem si sedla na pohovku a zabalila se do deky. Po velmi, velmi dlouhé době jsem si pustila televizi a opravdu jsem se na ni dívala. Tentokrát to nebyla jen zvuková kulisa.

Musela jsem usnout, protože mě probudil dotyk na rameni. Kdyby to byla Clara, už bych byla mrtvá. Ale nebyla to Clara, byl to Tom. „Růženko," zacvrlikal a já mu chtěla dát pěstí. V poslední době jsem toho nějak moc chtěla.

„Kliď se pryč, nebo ti ten úsměv smažu z obličeje pěstí!" varovala jsem ho a on se jen zasmál.

Poslední dobou jsem pouštěla míň hrůzy než obvykle. To nebylo dobré, ale... teď mi to bylo vlastně šuma-fuk. Poslední týden a potom letadlo do Karibiku nebo do Monaka. Chtěla (zase to protivné slovo) jsem odjet někam daleko a relaxovat.

„Jo, Růženko, volal ti Matt."

„Co?!" To jsem spala tak dlouho? „Co říkal?"

„Že plán jede a zítra ve dvě ve Skladišti." Skoro jsem se rozbrečela. Takové štěstí! Clara se se mnou měla sejít na mém území. Nic lepšího se nemohlo stát. Užívala jsem si své první a malé vítězství.

Pak mě ale radost přešla. Na dřevěném dubovém stole stála malá černá urna. Zamračila jsem se na ni, jako by mohla za to, že je na mém stole. „Co tady děláš?" zeptala jsem se černé nádoby s popelem mého strejdy.

Nečekala jsem, že mi odpoví. Nejsem blázen. Jen... prostě jsem se jí zeptala. „Mlčíš? Ok. Zůstaň a nehýbej se!" Rozkázala jsem jí a odešla do svého pokoje. „Nevypijte mi strejdu," zavolala jsem ještě, než jsem vešla do koupelny.

Opřela jsem se o umyvadlo a vnímala jeho chlad. Čelo jsem si opřela o studené zrcadlo a dýchala proti němu. Na skle se tvořily zamlžené flíčky. Dýchala jsem zhluboka. Nádech a výdech. A znovu... a znovu. Netušila jsem, že mě rozhodí vidět urnu. Byla jsem v pohodě, když jsem viděla bledou mrtvolu mého strýčka, ale teď? Teď mě rozhodila jedna malá urna.

Bála jsem se jen velmi málo věcí. Život v extrému z vás vyžene strach, ale stále jsem se bála smrti. Když jsem uviděla tu urnu, připomnělo mi to, že nejsem nesmrtelná a ani nezranitelná. Nesnášela jsem, když mi někdo připomínal moji zranitelnost. A tahle malá věc mi ji připomněla. Žila jsem život na hraně a nikdy mi to nevadilo. Čím nebezpečnější tím lepší. Čím víc adrenalinu se mi dostalo do krve, tím víc jsem se cítila živá.

Život je jedna věc. Těžká věc. Ale smrt? Ta je ještě těžší. Nevíte, co bude. Nevíte, jak to skončí a to je to nejděsivější. Já se nemohla smířit se smrtí. Bylo mi dvaadvacet. Nechtěla jsem umřít, ale brzo mě to čekalo. Žila jsem tak jak jsem žila. Žila jsem na hraně života a smrti. A teď mi to můj mrtvý strejda připomněl. Já chtěla zapomenout, strašně moc jsem chtěla zapomenout.

Vrátila jsem se zpátky do obýváku a opět se zhluboka nadechla. Vůně několika kolínských byla příliš výrazná a příliš otravná, takže jsem jen na moment zadržela dech. Nakrčila jsem nos. „Hope?" Něčí hlas mě vyvedl z míry.

„Jo?" zeptala jsem se, ale přitom jsem nevnímala. Můj pohled přitahovalo něco jiného, něco co by tady být nemělo. Znovu jsem zaslechla své jméno, jenže tentokrát jsem nereagovala vůbec. Uzavřela jsem s do svého malinkatého světa. Něco v tomhle pokoji bylo moc, moc špatně. Přiložila jsem si ukazováček na ústa a zasyčela.

Hluboký nádech mi pomohl se vzpamatovat. Všichni ztichli, což bylo od nich moc hezké. Natáhla jsem se k obrazu, který mi visel nad krbem. Pověsila jsem ho tam hned potom, co jsem dokončila práci s citróny a fény. Byl nakřivo, žádný z mých obrazů nikdy nebyl nakřivo. Na tom jsem si dala obzvlášť záležet. Sundala jsem obraz. A našla jsem tam štěnici, někdo (předpokládala jsem, že Clara) mi ji dal do bytu. Hmmm. Jak se dostali až do mého bytu?

Jasně! Pohřeb. V budově skoro nikdo nebyl.

Vzala jsem štěnici mezi palec a ukazováček a hodila ji do vázy s vodou. Zapraskalo to. Usmála jsem se. „Jedna nula, Claro." Zničit tu malou couru se stalo mým posledním úkolem, který jsem si přidělila.