Program Bond

Smrt... jen další nezbytnost

Vyhrála jsem svůj mini-souboj s Jeromem. Kdyby mi nedal ten týden, nevím, co bych udělala. Určitě by to bylo něco strašného a neodpustitelného.

V mém bytě bylo narváno. „Vypadněte!" zaječela jsem na ně. Nikdo se ani nepohnul. K mé autoritě...

„Neměla bys být sama, hlavně ne teď."

Věděla jsem, že je nepřemluvím. Jen jsem pokrčila rameny. V ložnici jsem se převlékla do džínů a trička. Bylo to mnohem pohodlnější než zakrvácené šaty.

David seděl na mé židličce u klavíru. „Zmiz z té židle," pobídla jsem ho. Můj hlas mrazil. Nikdy jsem nechápala, jak jsem se k tomu dostala. Kdysi byly doby, kdy jsem poznávala hranice mezi lidskou bytostí a sociopatem. Dnes už si nejsem tak jistá. Každý z nás se něčeho bojí. Já se kdysi dávno bála, že se ze mě stane sociopat neschopný jakýchkoliv citů, který bude zabíjet bez milosti. Dneska se bojím, že tuhle svou část ztratím.

David sebou ani nehnul. Dneska jsem neměla náladu na hry. Chtěla jsem si připomenout rodiče. Chtěla jsem si připomenout strejdu. Chtěla jsem... ten klid. Klid, který získáte, když se nesoustředíte. Takové to vzduchoprázdno. Volným krokem jsem se blížila ke klavíru a k Davidovi. David raději uhnul. „Tvoje oči...," zakoktal se.

Nechtěla jsem vědět, co viděl. Oko do duše okno. Já mám jenom malý problém s tím, že nikdo není doma. Pusto-prázdno v mojí hlavě mi dokazovalo, že jsem vytlačila všechny emoce a jsem plně soustředěna na práci.

Všichni na mě zírali. Musela jsem vypadat děsně. Na téhle židli se mi nikdy nesedělo pohodlně. Začala jsem štěkat rozkazy. Potřebovala jsem dostat Claru. Chtěla jsem jí ublížit.

V místnosti jsem zůstala já, Sam a David. „Vy nemáte, co dělat?" zeptala jsem se jich s přimhouřenýma očima. David pokrčil rameny, tvářil se nevinně. Sam byl trošku lepší. Tvářil se omluvně. Trvalo mi dost dlouho, než jsem pochopila. „Vy dva mě hlídáte. Proč?"

„Víš...," začal, ale dál se nedostal, protože jsem ho přerušila.

„Nevím."

„Zemřel ti blízký člen rodiny. Neměla bys být sama." Nic tak sentimentálního jsem od Davida nečekala. Nenáviděl mě.

Usmála jsem se a zahrála pár not na klavír. „Vlastně ani nevím, jak jsi dopadl v kobce, Davide. Tak co?"

Pohodlně se usadil v mém křesle. „Prošel jsem."

„To je super. Dám ti radu do začátku – mně ji nikdo nedal. Nikdy ale opravdu nikdy, nikoho nesuď."

„Co je tohle sakra za radu?"

„Ta nejlepší," odsekla jsem a vrátila se ke klavíru. Hudba mě uklidňovala. Taková náplast na duši.

Bylo fajn, že David prošel kobkou. Jeho výcvik musel být urychlen kvůli dané situaci, ale místo nemá jisté, dokud to neřekne šéf jednotky. Já šéfem nebudu. Jakmile skončí můj týden, odejdu, zmizím a už se nevrátím.

Kobka. Ty vzpomínky. Ach... Byla jsem hrozně mladá, když mě tam strejda poslal. Nepamatovala jsem si jenom několik detailů. Zbytek zůstal v mojí hlavě. Nebyly to nejpříjemnější vzpomínky. Ale byly fajn. Chybělo mi to, chybělo mi to nebezpečí. Teď už jsem necítila nebezpečí, ve skutečnosti jsem cítila absolutní a totální nic.

„Chybí mi," řekla jsem z ničeho nic.

„Kdo?" zeptal se Sam.

„Všichni. Máma, táta, strejda, Daisy, moje city, moje duše. Já."