Program Bond

Rozhovor

Do kanceláře jsem vešla bosá a jenom v šatech. „Hope!" zavolal zpoza stolu. Kývla jsem na Davida, aby si sedl. Já zůstala stát u dveří. Doktor byl vysoký muž, který se uměl skvěle oblékat. Nosil dokonale padnoucí obleky, nádherné kravaty a perfektně vyžehlené košile. Vlasy už mu začaly trochu šedivět. Připomínal mi mého otce, ten nos a ty hnědé oči. Doktor byl starší bratr mého otce.

Doktor byla jen jenom přezdívka. Jednou zachránil život někomu na ulici a navíc má doktorskou licenci. Jeho skutečné jméno je Peter Snow. Jen málo lidí ví, že jsme příbuzní. Vědí to jen Andy, což byl blízký přítel mého otce a matky a Matt, naše technická podpora, jak si sám říká.

„Už ti zase vzali oblečení." Nebyla to otázka. „Dobře. Davide, jste tady jen na zkušební dobu. Patnáct dní, jestli to nějak zvládnete s naší Hope, tak vás k ní přidělím, jestli ne... tak sbohem. Nějaké otázky? Ne? Běžte!" Nikdy nikoho nenechal domluvit.

Pokusila jsem se Davida zachránit. „Jděte do své nové kanceláře, máte tam mobil a notebook. Sam za tebou přijde a řekne ti co a jak."

David odešel a já si konečně dovolila obejmout svého strýčka. „Dlouho jsi mě nepozval na večeři," obvinila jsem ho.

„Nemám čas a navíc Clara nevaří, takže se to zase otočí na tebe." Usmál se na mě. Strejda byl fajn, vždycky mě nutil se každý pátek uvařit a pozvat ho a jeho přítelkyni Claru. Nesnáším ji, je to malá protivná potvora, která jde po penězích naší, celkem dost bohaté rodiny.

„Tento týden mi to nevyjde, protože mám moc práce s nafoukaným blbečkem, kterého mi někdo hodil na krk." Povzdychl si. Každý týden se mi povedlo mu vymluvit tu večeři, oběd nebo jakékoli jídlo, které bych musela připravovat. Já žiju jenom pro práci. Dokonce bydlím v budově, kde pracuju.

Doktor se ke mně naklonil. „Bude výročí jejich smrti a tvoje narozeniny. Hope, nechceš si je alespoň připomenout." Mluvil vlídně a klidně, protože mě nechtěl naštvat. Věděl, že jsem výbušná a nerada jsem se bavila o svých rodičích.

„Ne. Nic se nebude slavit, nic se nebude připomínat. Žádné narozeniny, žádné výročí. Jasné?"

„Dáš si kávu?" Chtěl změnit téma, protože jsem začala být hodně nasraná. Navíc věděl, jak moc miluju kávu. Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem se hádat, ale o rodičích jsem se nehodlala bavit. Otevírala jsem dveře, ale zastavil mě odkašláním. Otočila jsem na něj hlavu, ale ruku jsem nechala na klice.

„Ano?" Neodpustila jsem si jedovatost ve svém hlase.

„Hope... Buď na ně hodná." Odešla jsem, vážně jsem nechtěla poslouchat, jak mě poučuje a má sentimentální řeči. Cestou ze schodů (po schodech jsem chodila dost často) jsem poslala členům týmu zprávu, že mají být v zasedačce a mají s sebou vzít Davida.

Během pěti minut jsem byla převlečená do svého oblečení, které mi nechali v kanceláři. Jsou chytřejší, než vypadají.

V zasedačce už seděli s otevřenými počítači a čekali na mě. „Zavřete ty počítače! Nemáme případ." Sedla jsem si na stůl a nechala je sedět na židlích. „Fajn, potřebuju, aby ho jeden z vás zaučil." Čekala jsem, že se někdo přihlásí. Nic. „Nehlaste se všichni najednou," napomenula jsem je.

„Fajn, Davide na starosti tě dostane... John." Viděla jsem jeho mučednický výraz a úsměvy ostatních. „Dobře, a teď proč jsme tady. Máme tu nováčka, já si beru dovolenou, přijde někdo odněkud, aby nám všechno prohledali a Doktorova snoubenka, ta malá mrcha Clara bude dělat u nás na patře, abych ji měla pod dozorem... Takže zahajuji pravidelnou pondělní a připomínám, povinou schůzky. Bude následovat sdělení zpráv a pak diskuze... žádnou diskuzi nepřipouštím. Můžeme začít?"