Program Bond

Chyba

Klekla jsem si k hlavě svého strýčka. Nemluvila jsem. Neplakala. Nic. Zůstala ze mě prázdná skořápka vydávající se za živou bytost. To samé jsem cítila před deseti lety – nic, temno. „Hope," zachraptěl.

Trefili ho do břicha. Několikrát. Divila jsem se, že ještě nevykrvácel. Spíše jsem cítila přítomnost dalších osmi lidí, než že bych je ve skutečnosti viděla. Nechtěla jsem strejdovi lhát. Neřekla jsem: Vydrž. Bude to v pohodě. Věděla jsem totiž, že nebude. On to věděl taky. „Zazpívej," poprosil mě.

Nemohla jsem odmítnout. Začala jsem tiše broukat a pak se dala do zpěvu. „Hold me close and hold me fast. This magic spell you cast.This is la vie en rose.When you kiss me, heaven sighs and though I close my eyes. I see la vie en rose.When you press me to your heart I'm in a Word apart. A Word where roses bloom. And when you speak, angels sing from above. Everyday words seem to turn into love song. Give your heart and soul to me and life will always be LA VIE EN ROSE."

Zemřel. Ticho v sále bylo nesnesitelné. Viděla jsem rudě. Chtěla jsem pomstu. Ano, já vím, je to klišé.

Mrtvé tělo svého strýce jsem chovala v náručí. „Hope," promluvil na mě někdo pomalu.

„Ano?" zeptala jsem se chladně. Z mého hlasu zmizel život.

Někdo se dotkl mého ramene, byli to záchranáři, kteří přijeli pozdě. Nick mi pomohl na nohy a odvedl mě z budovy. Posadil mě na sedadlo spolujezdce mého auta. „Můžu řídit?" Věděl, jak moc jsem své autíčko milovala, a že jsem ho mohla řídit jenom já.

Dneska jsem udělala výjimku. Nick nás bezpečně dopravil do budovy Programu Bond. Byla jsem mu vděčná.

Vešli jsme na recepci. Tohle vypadalo jako hotel, ježe když se chtěl někdo ubytovat, měl smůlu. Šla jsem k výtahu, kde mě zastavili dva svalovci v oblecích. „Nahoru nesmíte, slečno..." Pravděpodobně hledal moji jmenovku.

„Pusťte mě, nebo vám ublížím." Byl to velmi vstřícný návrh. Oba dva se mi vysmáli. Možná jsem byla o dvě hlavy menší, možná jsem vážila jenom čtyřicet šest kilo, ale celá moje bytost byla nasraná. Celých šestačtyřicet kilo bylo napružených.

Vřele jsem se usmála. Toho, který mi byl blíž, jsem praštila do břicha, nečekal to. Otočila jsem se, abych nabrala setrvačnost a kopla ho do obličeje. Druhý mezi tím vytáhl zbraň, ale to už jsem mu držela nůž pod krkem. „Máte nějaké problémy?" zeptala jsem se jich sladce. Zavrtěli hlavami. „Dobře, to je dobře."

Nastoupila jsem do výtahu a jela do bývalé kanceláře Petera Snowa. Černé šaty jsem měla od krve, zůstal mi jenom jeden nůž a vzteky jsem viděla rudě. Za stolem, kde ještě před několika hodinami seděl můj strýc, byl Jerom Stark. Toho parchanta jsem nenáviděla. „Hope! Strašně rád tě vidím." Jasně. A já jsem Napoleon Bonaparte.

Úplně jsem zapomněla, že nás měla navštívit vláda. Vybrali si zatraceně dobrý den. Skřípala jsem zuby. „Co si myslíš, že tady děláš?" zeptala jsem se ho a opřela se rukama o stůl. Do kanceláře vstoupila část mého týmu a Jeromovi bodyguardi.

„Já to teď vedu," oznámil mi a sedl si do křesla.

„Jedině přes moji mrtvolu."

„To klidně zařídím." Zavrčela jsem na něho. „Buď hodná holka a nech to plavat," poradil mi.

„Nicku, Davide zůstaňte. Zbytek zmizte." Neotočila jsem se na ně, když jsem mluvila. Stále jsem sledovala Jeroma. Byl to parchant. Vysoký, hezký, hezky oblečený. Jeho manželka musela mít radost, že si vzala modela. Jerom Stark byl bývalý model, na můj vkus hodně bývalý. Nemám ani tušení, jak se dostal k národní obraně.

„Posaď se," vybídl mě a já ho ignorovala.

„Vyjednávání?" Zkusila jsem to.

Krutě se zasmál. „Tady není o čem vyjednávat, Hope."

„Dobře. Takže ty tři miliardy, které jdou z mých peněz na tenhle projekt, nechceš. Chápu." Jerom neměl ani páru, kdo tenhle projekt financuje a já to věděla. Žádné tři miliardy nebyly, hezká lež.

„To bys neudělala."

„Zkus to." Uvěřil mi to. Jerom byl vždycky idiot.

„Co chceš?" Byl hrubý, nelíbil se mi. Nikdy se mi nelíbil. Byl o dvanáct let starší.

Sedla jsem si a zasmála se. „Takže my dva teď vyjednáváme?" David s Nickem mlčeli, což bylo moc dobře. Dostali bodíky k dobru.

Jerom přikývl. „Ano, vyjednáváme... Nechceš odvolat svoje pejsky?" Kdyby to neřekl, tak jak to řekl, možná bych o tom i uvažovala. Teď mě ale nasral. Dneska jsem se nechala vytočit strašně lehce.

„Ne." Čím víc se mračil, tím víc jsem se usmívala. Nikdy nezapomínejte: Lidé, kteří se často usmívají, lžou. „Tak," začala jsem, „chci tomu tady dělat šéfku. Nic víc, nic míň."

„Jsi blázen. Třikrát po sobě jsi neprošla psychotesty! Myslíš, že ti to tady nechám na starost?" Slyšela jsem zalapání po dechu. Někdo, Nick nebo David, to nevěděli a překvapilo je to. Jejich vedoucí týmu – to zní jako u skautů – byla sociopat.

„Řečnická otázka?" Zavrčel a zatvářil se zničeně. „Poslední nabídka. Dej mi týden, pak už mě v životě neuvidíš."

„Nelíbí se mi to. Jenže jsi schopna hrozných věcí, když není po tvém."

„Rozumné."

Odešla jsem z kanceláře a dva členové mého týmu šli za mnou. Zbytek jsem našla ve svém bytě. „Jen do toho," pobídla jsem Davida, věděla jsem, co jim řekne.

„Ona neudělala psychotesty. Třikrát!"

„A?" zeptal se ho Ben. „Tolik let v programu a budeš na tom stejně." Všichni jsme to věděli. Já dovolenou potřebovala jako sůl. Nemůžete tady pracovat celý rok. Já pracovala i o Vánocích, které jsem vážně nenáviděla.