Program Bond

Nikomu nevěř

Někdo mi odvazoval provazy. Otevírala jsem pusu, abych něco řekla, ale ten někdo na mě syknul. Zasyčela jsem na oplátku. „Hope," okřikl mě někdo. Byla jsem celkem dost mimo, takže mi chvíli trvalo, než jsem pochopila, že mám být zticha. Neměla jsem ani sebemenší představu o čase. Někdo mě postavil, ale spadla jsem, což nebylo moc příjemné. Naštěstí mě někdo chytil, jinak bych spadla na zem.

Necítila jsem se zase tak špatně, ale musela jsem vypadat hůř, než jsem myslela. Začala jsem si uvědomovat celé své tělo víc než kdy dřív. A nebylo to příjemné. Cítila jsem se jako by mě přejel tank. Jo, to bylo trefné přirovnání.

Můj drahý zachránce, teda doufala jsem, že je to zachránce, mě pořád peskoval. Trošku pozdě mi to zapalovala, takže mi trvalo dlouho, než mi došlo, že přišla moje jednotka.

Naložili mě do nějakého auta. A jediné co mě napadlo, bylo, že by si mohli zapnout pásy. Musela jsem usnout nebo padnout do komatu, protože jsem se probudila ve své postýlce, kterou jsem milovala.

Postel. Jediná věc, kterou budete milovat do konce života. Manžel? Ne. Pes? Možná. Postel? Ano! V mé práci je vzácná. Občas se do ní dostanu a občas zase ne.

„Konečně, Růženko," zacvrlikal hlas vedle mě a já tím směrem hodila polštář.

Musela jsem minout, protože jsem zaslechla smích. „Vedle, Růženko." Jen jsem zamručela a protáhla se. Všechno mě bolelo. Když jsem se posadila, zjistila jsem, že tam sedí celá moje jednotka. Seděli v mé ložnici – všichni.

„Co tady děláte?"

Odpověděl Dean. „Odpočíváš, uzdravuješ se a tak dál." Chtělo se mi zuřit, chtěla jsem křičet a rozhodně jsem chtěla s do něčeho praštit... nebo do někoho.

„Fajn. Jak dlouho jsem byla pryč? Kde je David? A někdo prohledejte všechny věci Clary Berrigan. Chci o ní vědět všechno. Jasné? Dean, Sam a Tim zůstanou. Zbytek do práce!" Rozkazování mi šlo dobře, dost jsem se v tom vyžívala. „Hned!" zaječela jsem, když se nikdo nehýbal. Možná mi bylo příšerně a cítila jsem se hůř, než jsem musela vypadat.

Položila jsem se zase do polštářů a zakňučela. Bolela mě tvář, bolela mě žebra, bolely mě snad i vlasy. „Chci vědět úplně všechno."

„Nechceš." Měli štěstí, že jsem se nemohla skoro hýbat, jinak bych je vyhodila z okna. Nikoho jsem z okna ještě nevyhodila, ale s jejich přístupem si brzy splním sen. Někoho vykopnu z okna.

„Nemáme tu nějaké oblbováky?" zeptala jsem se nevinně. Tim mi podal skleničku s vodou a nějaké tabletky mi vysypal do ruky. Byly to prášky neurčitého tvaru, neurčité barvy, a jak jsem malinkou chvíli později zjistila tak i neurčité chuti.

Odjakživa jsem nesnášela léky, injekce a vůbec doktory. Když jsem musela každé tři měsíce na atestaci, procházela jsem i krevními testy. Nenáviděla jsem to. Ta jehla, co vám bodli do ruky je větší, než vypadá. Pak vám ji bodnou do ruky s dětinskou radostí. Nesnáším doktory.

Hodně jsem se mračila a šklebila, protože cpát mě prášky není nejlepší nápad. Chtěla jsem vyřídit spoustu věcí. „Vypadněte!" zaječela jsem. Bolelo mě z toho v krku.

Nějak jsem se dokázala postavit, obléct se a nějakým zázrakem (asi těmi neurčitými prášky) mě přestalo všechno bolet. Zbraň mi pevně seděla v ruce, cítila jsem se bezpečněji, i když bych netrefila stodolu ze dvou metrů. Vešla jsem do kuchyně, která je spojená s obývákem a sedla si na barovou židličku.

Tim seděl u stolu, Dean vařil kafe a Sam seděl na sedačce a projížděl televizní kanály. V tu chvíli mě napadlo, že jsme si blíž než vlastní rodina.