Program Bond

Pokec u kávy

Mobil. Zase zvonil. Přísahala jsem, že jestli zazvoní znovu, tak ho vyhodím z dvacátého pátého patra a pokud někoho zraním, svedu to na zhroucení z nedostatku spánku, protože jak jsem později zjistila, bylo pět hodin a dvanáct minut. Spánek byla věc, která pro mě měla nedosažitelnou cenu, protože jsem ho měla vážně málo.

„Co chcete?" vyjela jsem na osobu, která stála, seděla nebo chodila na druhé straně telefonu.

Uslyšela jsem povzdechnutí a dovedla jsem si představit, že si dotyčný promnul oči. „Kancelář," připomněl mi hlas Matta, kterého jsem v danou chvíli chtěla uškrtit. Rozespale jsem se posadila na posteli a hodila mobilem do stěny. Kryt a baterka se rozletěli do stran.

Zamrkala jsem. To už byl druhý rozbitý mobil za poslední tři týdny. Měla bych se krotit.

Po deseti minutách jsem byla oblečená, učesaná a s opraveným mobilem jsem se vydala do Mattovi kanceláře. Schody jsem raději vynechala, zase tak vzhůru jsem nebyla. Jela jsem výtahem do osmého patra, které Matt považoval za kancelář.

Podle mě tam byla spousta kabelů, počítačů, věcí, které blikaly a svítily. Ta tři patra mi připadala celkem děsivá. Nerozuměla jsem práci, kterou dělal, ale prý ji dělal dobře.

Matt už seděl na jediné židli v tomhle patře, mě nezbývalo nic jiného, než si sednou na koberec do tureckého sedu. Dneska jsem ještě neměla kafe a můj mozek si vzal na několik hodin dovolenou. Matt mi do ruky strčil hrnek s kávou. Zvedla jsem obočí v němé otázce. „Uvařil jsem ti kafe." Teď jsem se musela zamračit. Matt dokázal připálit i vodu, ale riskla jsem to. Uklidňovala mě taky myšlenka, že nic jako nepitelné kafe neexistuje.

Zkusila jsem to, co nazýval kávou a překvapeně vyjekla. „Ono je to dobré," řekla jsem udiveně. Matt se mračil a pak se začal smát. Nechápala jsem.

„Zašel jsem za tou milou slečnou do kantýny a poprosil ji, aby udělala to nejlepší kafe na světě." Tohle mi jako vysvětlení stačilo. Matt to nevařil. Měla jsem štěstí.

„Ty jsi vylezl z tohohle svého bunkru," dobírala jsem si ho. Jeho tři patra byla spojena vnitřním schodištěm, rolety měl věčně zatáhlé a snad nikdy neotevřel okna. Tohle bylo jako minové pole nemocí. Určitě se tady válely zbytky nesnědeného jídla a doufala jsem, že když jsem si sedla na koberec, který tady byl už před sedmi lety, tak nic nechytnu. Pochybovala jsem totiž, že Matt ví, co je to vysavač.

Dobře, vtípky stranou. „Co pro mě máš?"

Mattovi se rozzářily oči a otočil se k počítači. „Vincent mi poslal e-mail. Podle všeho má být pro tebe. Nečetl jsem ho, ale Vinc mi řekl..."

„Řekl? Poslal to tobě? Nebudu to řešit, nebudu to řešit. Jestli jste vy dva zase něco prováděli a přijde se na to, tak nečekej žádnou pomoc. Rozuměl jsi mi?"

„Přepošlu ti to. Potom jsem se naboural do Doktorovy databáze. Zjistil jsem, že máš dostat úkol." Tím skončil. Neřekl mi, jaký úkol máme dostat. Slovo ,naboural' jsem ignorovala. Prostě jsem dělala, že jsem to slovo neslyšela. Není nad to mít jako kamaráda technika, který se vyzná v počítačích.

„Jaký úkol?"

„No... budete dělat na krádeži." Ne! V programu Bond jsme dělali vlastně všechno. Od loupeží přes teroristické útoky po vraždy senátorů. Loupeže byly podřadná práce, ale nedivila jsem se, že jsme dostali zrovna loupež. Byl k nám přidělen nováček, takže bylo jasné, že nedostaneme nějaký zajímavý úkol.

„Krádež čeho?" zeptala jsem se.

„Lewis-Thayer Bez názvu č. 1." Tak to je super, myslela jsem, že ten chlap nebo žena ukradnou obraz, který za to stojí. Ne nějakou patlaninu. Pop art nesnáším.