Byl to obraz. Někdo na něm byl. Ale nevím kdo to je. Černé vlasy, páska přes oko jako otec, uniformy jako z první světové války. Ta vlajka... je mi povědomá, ale nevím přesně.
🇷🇺: Tati... To je...
SSSR: Můj otec. Carské rusko. To co jsi hrál na klavír mi hrával on, když jsem byl ještě malý kluk.
🇷🇺: Promiň... já nevěděl...
SSSR: Neomlouvej se. To já bych se měl omluvit... víš... rozhodí mě každá vzpomínka na něj.
🇷🇺: A co se mu vlastně stalo?
SSSR: Víš Rusko... všechny věci nejdou vždy podle plánu... stalo se to 7. Listopadu 1917. Ten den propukla revoluce. To já ji vedl. Na území mého otce to fungovalo tak, že vysoce postavení lidé měli veškerý luxus a peníze, zatímco ti chudí tvrdě dřeli a neměli nic. Ne že by se to Carskému rusku líbilo. Můj otec se to snažil řešit mírnější cestou. Já mu jednoho dne nabídl řešení, které by ovšem znamenalo kompletní předělání systému. Součástí mého řešení bylo ale bohužel taky spousta prolité krve, za vytvořením systému, který jsem požadoval. Otec to odmítl. Teď bych se mu nedivil. Pohádali jsme. A taky mě ten večer připravil o oko. Co se ale začalo dít... odešel jsem. Lid, který se o mém návrhu na nový systém doslechl ho začal chtít. A tak 7. Listopadu vypukla revoluce. Svého otce jsem chtěl zajmout. Někdy ale to co musíme udělat nesouhlasí s tím co chceme, nebo nechceme. Bojovali jsme. A v tom zápalu do onoho boje jsem... ... zabil jsem ho... nikdy jsem si nevyčítal nic jako tohle. Měl jsem ho rád... byl to můj otec... a každá vzpomínka na něj ve mě vzbudí vztek a obrovské výčitky.
Z oka mu ztekla stekla slza. Ještě nikdy předtím jsem ho neviděl brečet.
Potom co mi teď řekl... by v něm většina viděla zrůdu. Ale... já jí nevidím...
🇷🇺: Moc mě to mrzí tati...
Objal jsem ho.
Zanedlouho přišli mí sourozenci.
🇧🇾: Ale... žeby objetí...? K tomu mě nedonutíte.
Natáhl jsem ruku aby se Bělorusko přidala k obětí.
SSSR: Mám vás všechny moc rád... neumím si představit, co by se stalo, kdybych byl sám.
🇷🇺: Taky tě máme rádi.
SSSR: Chtěl bych-
Co se stalo?
Táta na chvíli vykřikl bolestí a spadl na kolena.
🇷🇺: Tati? Co se děje?
Pomohl jsem mu vstát.
SSSR: Už se nic neděje... díky.
Všichni jsme se potom tak nějak rozešli.
SSSR: Rusko počkej.
🇷🇺: Ano?
SSSR: Chci se ti omluvit za ten klavír. Bylo to ode mě moc.
🇷🇺: Chápu... teď už chápu. Byl to jen klavír ne? Jsou důležitější věci.
Pohled: 🇨🇿
Tak jo? Co se tady teď vlastně stalo?
Sovět vešel do kuchyně.
SSSR: Česko?
🇨🇿: A-Ano?
SSSR: Omlouvám se.
🇨🇿: V pohodě.
🇷🇺: Česko, chceš ještě kompot?
🇨🇿: Jasně! Teda... chci říct... můžu?
🇷🇺: Jasně. Podáš prosím misky? Jsou nahoře v poličce.
🇨🇿: Jasně! Nahoře v...
To si dělá srandu? Jak tam mám asi tak dosáhnout? Vždyť je to tak vysoko!
🇷🇺: Ou promiň... já zapoměl, že jsi malinkatý stát.
🇨🇿: Já být tebou, tak radši neprovokuju. Jsem sice malá... ale... ale šikovná!
Rusko si chtěl podat ty misky. Mě až teď napadlo, že jsem na to mohla použít židli. Vážně? Super. Použila jsem židli abych dosáhla pro mě k nedosažitelnému cíli v nejvyšší polici.
🇰🇿: Radši neprovokuj malé státy Rusko.
Projednou s Kazachstánem souhlasím.
Pohled: SSSR
Šel jsem ještě do své pracovny a napil se vodky.
Bože...
Otec mi někdy dost chybí. Ještě si pamatuji můj život předtím, než zemřel...
Otevřel jsem zásuvku ve svém stolu a vyndal obvazy. Né že bych krvácel, ale...
Vyhrnul jsem si rukáv a podíval se na praskliny na svých rukách. Rozšiřují se... a upřímě... přiznávám, že mě to dost bolí....
Možná taky bude lepší, když to nikdo neuvidí. Nechci aby... Aby moje děti věděli... že už mi zbývá... kolik? Rok? Dva? Měsíce? Nevím kolik...
Když o tom budou vědět... zkrátka nechci aby věděli a žili v tom, že jejich otec zanedlouho zemře. A až ten den přijde... tak se s nimi budu muset rozloučit.
Pohled: 🇨🇿
*hovor*
ČSR: Česko? Ty ještě nejsi doma?
🇨🇿: Ne mami... ono hrozně prší a ujel mi autobus, takže jsem na chvíli zašla k Rusku.
ČSR: Aha... tak já pro tebe zajedu. Počkat... vlastně nezajedu... auto je v prdeli.
🇨🇿: A co to moje auto? To který jsem dostala od sověta?
ČSR: O tom se pobavíme radši doma.
Sovět zase přišel do kuchyně a ptal se mě, jestli by mojí mámě nemohl něco říct. Tak jsem mu dala do ruky svůj mobil.
SSSR: Československo?
ČSR: Sověte? Co se děje?
SSSR: Chtěl bych ti říct, že...
...
ČSR: Co?
SSSR: Emm no... že zavezu Česko domů.
ČSR: A čím pojedete?
SSSR: Neboj se! Mám auto!
ČSR: Tak dobře, díky. Moje auto zase nefunguje. Nevím, co za to může, ale pravděpodobně zase nějaká p*čovina.
SSSR: Až přijedeme můžu to skusit opravit.
ČSR: Díky. To by bylo super.
SSSR: Tak ahoj.
*konec hovoru*
Počkat... takže... wait... moment... Sovět má auto? Od kdy? Možná, že mluvil o té Ladě, kterou mě původně vezl Rusko, ale potom se rozbila. Žeby to Sovět stihl opravit?
🇷🇺: Počkej tati... To auto je už copak funkční? Ty jsi ho opravil?
SSSR: Emmm... skoro. Je určitě jako nový!
Šla jsem se Sovětem do garáže, kde vedle sebe stáli to auto a tank.
Nasedli jsme do auta a Sovět nastartoval. Trochu to v motoru zaskřípalo.
SSSR: To je určitě v pohodě...
🇨🇿: Souhlasím... čeká nás klidná a bezpečná cesta.
SSSR: Přesně tak.
Auto se rozjelo. Ale sotva jsme ujeli metr, tak se to celý rozpadlo. A to doslova. Jediný co zůstalo pohromadě byla střecha, základní rám auta a sedačky. Jinak všechno ostatní se doslova nějak oddělilo od auta. Prostě to nějak spadlo na zem. Sovětovi ještě ale zůstal v rukou volant.
SSSR: Aha... nevadí! Vystup si, pojedeme tankem.
Ano! Ano! Ano! Ne že bych si přála, aby se to rozpadlo, ale jezdit tankem je prostě nejlepší a chtěla jsem si to po první jízdě ještě skusit.
Pohled: 🇪🇪
🇪🇪: Rusko?
🇷🇺: Děje se něco Estonsko? Zníš nějak vystrašeně...
🇪🇪: No... víš, jak když jsme byli s tátou, tak ho najednou něco asi začalo bolet, spadl na kolena, a trochu vykřikl bolestí...
🇷🇺: No...? Taky mi to přijde divný. Ty víš snad o co šlo, nebo co se děje?
🇪🇪: Ne. Vlastně jsem doufala, že to budeš vědět ty.
🇷🇺: Tak to nevím. Ale... já na to nějak přijdu!
