Roztříštěná (2021)

*

„Nemůžu se dočkat," hlesla jsem.
Stála jsem tam se Sofií po boku a pořád nemohla uvěřit svému štěstí. Byly jsme kamarádky od základky. Znala jsem všechny její slabé i silné stránky, věděla jsem o její rodině všechna tajemství a taky jsem moc dobře věděla o její sestře Katarině, která byla partnerkou Jona Barnese.
Jon byl kdysi členem kapely Better Days, jejíž ostatní členové tragicky zahynuli při automobilové nehodě. On jediný přežil a trvalo mu pěkných pár let, než začal znovu jezdit po menších koncertech jako host. Produkci mu dělal jeho bratr Benjamin Barnes, který měl ve světě hudby taky svoji minulost. Když se totiž řeklo Benjamin Barnes, všichni – i má mladší generace – moc dobře věděli, že to býval playboy a děvkař velkého kalibru, dokud nepoznal Katarininu kamarádku. Teď už měl několik let nahrávací společnost v České republice a dělal producenta hned několika známým kapelám. Měl vybudovanou značku a celosvětově známé jméno a díky němu se některé naše kapely dokázaly proslavit i ve světě. Výjimkou nebyli třeba The Messenger nebo Ghosts.
Nebo třeba Obsidian. Kapela, na kterou jsem s kamarádkami právě čekala, až nám zahrají na unikátním malém koncertě jen pro několik lidí. Věděla jsem, že bez Katariny by nic takového nebylo možné. To ona nám tohle dopřála jako dárek k naší úspěšně složené maturitě. Bylo to víc, než jsme si s holkama mohly přát. Já a Sofie jsme Obsidian milovaly od patnácti, kdy se poprvé objevili na hudební scéně. Tehdy byli po dlouhé době první kapela, jejímž členům nebylo přes třicet. Vlastně byli jen o tři roky starší než my. Tedy většina z nich.
Bylo tedy přirozené, že měli u holek našeho věku obrovský úspěch, i když jejich hudba byla směsicí punk rocku a hard rocku s nádechem občasného metalového zařvání. Byli vlastně přesně to, co jsem ve svých patnácti potřebovala. Poslouchala jsem tehdy všechny možný starý kapely jako Linkin Park, Avenged Sevenfold nebo Good Charlotte, ale mladí kluci na scéně, to bylo pro mě velké oživení. A moc dobře jsem věděla, že Sofie to měla stejně. Katarina věděla, že se nám Obsidian budou líbit, proto pro nás koupila lístky na jejich první koncert v Praze. A bylo to přesně tak dokonalý, divoký a šílený, jak jsme si to se Sofi představovaly.
Katarina pro nás představovala spojení s kapelou. Pokaždé, když měli mít koncert poblíž, hned zatahala za nitky a sehnala nám lístky. Ale nikdy to nebyly VIP vstupenky. Nechtěla, abychom tomu bláznivě propadly a pravda byla taková, že kluci docela brzy našli zalíbení ve velkých akcích a pustili se ze řetězu. Chránila nás a my to chápaly. I tak jsme jí za to byly vděčné.
S Elou jsme se poznaly na střední. Bylo okamžitě jasné, že si padneme do noty. Stačilo, že jsem viděla její počmáranou lavici nápisem „Obsidian". Od té doby jsme byly nerozlučná trojka. Koncerty, párty, letní prázdniny, to všechno jsme trávily společně.
Ve třeťáku jsme byly rozhodnuté, že se chceme účastnit přípravných kurzů na vysokou. Vybraly jsme si společné předměty a těšily se, že narazíme na spoustu pěkných vysokoškoláků. A ano, našli se. Ale s nimi i Theresa. Náš poslední článek do party, který se k nám přidal tak nějak sám od sebe. Měla jsem s ní na přípravách na vysokou školu společný projekt a prostě jsme si sedly. Po nějaké době s námi začala trávit víc a víc času. Byla naším nejdivočejším já. Neměla zábrany a jela naplno. Pokud byla někde nějaká párty, byla na ní jako první a jako poslední odcházela. A to nejlépe hned se dvěma kluky na každé ruce. Děsila mě, ale zároveň mi dodávala spoustu odvahy k tomu, co bych za normálních okolností nikdy neudělala.
Pokud Theresa byla ta „bláznivá", Ellie byla ta opatrná, slušná a v Theresině přítomnosti se necítila zrovna nejlíp. Pokaždé ji dokázala dostat z komfortní zóny, za kterou se styděla. Jako nedávno, když jsme jí k osmnáctinám na párty objednaly striptéra. Nikdy jsem ji neviděla víc červenou.
Sofie i já jsme byly takovým středem. Já byla možná trochu víc uvolněná a ona naopak ta obezřetná, ale dokázaly jsme se pustit z řetězu a neměly jsme z toho výčitky. Jenže na rozdíl ode mě, Sofie byla zároveň ta zlomená.
„Já vím!" Chytila mě Sofie za ruku a usmívala se od ucha k uchu. „Je to neuvěřitelný, viď?"
„Pořád mi to nedochází. Katarina měla celou dobu ty svoje zásady a najednou jsme tady na nejmenší akci, kterou Obsidian po dlouhé době udělali."
„Je prostě boží!" Zelené oči jí zářily a dobíjely mě energií.
I když jsme měly každá jinou barvu očí a vlasů, měly jsme stejné rysy a jeden by mohl říct, že jsme byly sestry. Sofie měla dokonale rovné blond vlasy, já vlnité a hnědé. Obě jsme měly hezké oválné obličeje, špičatější bradu a malý nosík. Oči jsme měly velké ve tvaru mandle, jen ty moje byly na rozdíl od Sofiiných modré. Naše rty byly hříšně plné. Nikdy jsme neměly nouzi o nápadníky. Vlastně jsme je často musely odhánět.
Když se k nám přidala Ellie, už jsme byly skoro trojčata, jenže ona nás doplňovala o zrzavé vlasy, které na sebe dokázaly upozornit téměř okamžitě. A jakmile jsme k sobě přibraly ještě Theresu, která stejně jako my, měla plné rty, oválný obličej i výrazné lícní kosti, všichni měli pocit, že musíme být příbuzné. Hlavně teda pak Theresa se Sofi, protože byly obě blondýnky.
I dnes jsme na sebe strhávaly pozornost ostatních fanoušků v davu. Byly jsme čtyři krásné, mladé a čerstvě plnoleté dívky, které nebyly oblečené jen do černé barvy a neměly kolem sebe ověšené různé řetězy. Byly jsme jiné.
„Musíš své sestře poděkovat, tohle je totiž naprosto úžasný," dloubla do Sofie loktem Ela.
„Já už jí děkovala několikrát," zazubila se. „Pokaždé mi řekla, ať si to hlavně užiju, ale ať pamatuju na nějaký ty zábrany," ušklíbla se.
„Zábrany? To slovo existuje?" zasmála se Theresa.
„Pro tebe nikdy," zakroutila jsem hlavou s úsměvem.
„A pokud jsem s váma, tak ani pro vás. Tohle je ta nejúžasnější věc, která se nám mohla stát, takže z toho hodlám vyždímat maximum," popotáhla si černé tílko ještě níž, aby jí z výstřihu čouhal lem červené krajkové braletky.
„No tak, Thes," protočila Ellie panenky. „Myslíš, že tohle neznají?"
„Neznají mě," mrkla na ni.
Věděla jsem moc dobře, že klukům nechyběly groupies. Především na začátku jejich kariéry. A Thes mohla být klidně jednou z nich. Věděla jsem, že by udělala téměř cokoliv, aby se mohla dostat do tourbusu.
„To jsi vážně tak odhodlaná skončit po vystoupení s někým v posteli?" rýpla do ní Ellie.
„Nemáš ani ponětí," pozvedla na ni obočí. „A ne jen tak s někým," kousla se do rtu, „s Bastienem."
„No tak to hodně štěstí," odfrkla si pobaveně Sofi.
Všechny jsme věděly, že Thes nebyla Bastienův typ. Skočil by po ní spíš Simon, ale jeden nikdy neví a třeba jsme se mýlily.
„Copak, budeš závidět, když se mi to povede?" ušklíbla se Thesa.
„No tak, Thes," protočila jsem panenky. „Sama víš, že to je nereálný."
„Dívej se a uč," hodila po mně jejím klasickým bitch face, který uměla jen ona, a pak už se kolem nás ozval aplaus, protože se na malém pódiu objevila uvaděčka.
„Přeji vám všem krásný večer!" promluvila do mikrofonu a my jak na povel, začali výskat. „Dovolte mi, abych vám představila kapelu, na kterou tady dneska čekáte: Obsidian!"
Po oznámení přišel ještě větší výskot a jásot. Nějací chlapi, co stáli vzadu, začali něco pokřikovat tak nahlas, že jsem jim ani nerozuměla. Holky ječely, jako by jim šlo o život a já tam se Sofi jen stála, držela ji za ruku a oněměle hleděla na pódium. Nebyla jsem schopná vydat ani hlásku.
Ano, zažily jsme spoustu koncertů, ale ani jeden nebyl takový jako tento. Tohle ani nebyl koncert, ale spíš komorní představení tak pro třicet možná čtyřicet lidí. Neměla jsem tušení, proč se něco takového rozhodli uspořádat. Byli na začátku letní sezóny plné festivalů a koncertů a něco tak malého prostě nedávalo smysl. Jedině, že by si chtěli na chvíli odpočinout od propagace jejich posledního alba...
Eternal, jak ho nazvali, bylo totiž naprosto odlišné od těch, které předtím vydali. Nebylo tak agresivní, ukřičené, ale spíš melodické a melancholické. Věděla jsem, že za tím stojí taky několikaměsíční odvykačka jednoho z členů kapely a texty i hudba pro ně byly takovou terapií.
Spousta původních fanoušků jim to zazlívala. Neměli rádi nový styl a klid, který se v Bastienově hlase promítnul. Chtěli zpět tu divokost, zlobu a hrubé znění kytar a bicích. Mně to nevadilo. Tak jak jsem rostla já, rostli i oni a já se na každou píseň těšila. Dávaly mi smysl.
Na pódium jako první došel Simon, klávesista a druhý zpěvák kapely, jehož vokály dodávaly všem jejich písním na dynamice. Spousta dívek v mém věku po něm šílela. Byl přesně ten nebezpečný typ, který vás k sobě lákal svým vševědoucím pohledem, že mu prostě podlehnete, a barevným tetováním, které na jeho kůži vynikalo.
Měl obdélníkový obličej a velmi tvrdé rysy – vystouplé lícní kosti, ostře řezanou spodní čelist i nadočnicové oblouky. Jediné, co jeho tvář trochu zjemňovalo, byl jeho nos a plnější rty. Zároveň nikomu nemohlo uniknout ani to, že měl každé oko jiné. A to byl jeden z mnoha důvodů, proč měl takové zástupy fanynek. Mě naopak jeho oči děsily.
Simon byl nejbláznivějším členem kapely, který se staral o všechny skandály. A byl to taky on, kdo se musel na několik měsíců odklidit na léčení. Nikdo o tom nevěděl až do doby, než kapela přišla po dvou letech s novým albem.
Usmíval se od ucha k uchu, v ruce držel kelímek s pivem a očima přejížděl po nás fanoušcích stojících před pódiem. Na naší skupince setrval očima o něco déle a pak se posadil.
To už mu byl ale v patách i Filip, baskytarista a nejsilnější člen kapely, který co mu do vzhledu chybělo, naháněl proříznutou pusou. Od nadávek, přes urážky až po sexistické poznámky, našli byste u něj vše. Po cestě k baskytaře si neodpustil pár vulgárních obličejů, a když došel k Simonovi, dloubl do něj loktem a ukázal naším směrem.
Nevěděla jsem, jestli se mi to gesto líbilo, nebo ne. Spíš mě trochu znervóznilo. Věděla jsem, že Sofiiny mrňavé šaty, Thesina vykukující podprsenka, Ellina rudá kštice a má minisukně na sebe upozorňují až moc, ale zas tolik pozornosti jsem nechtěla.
Vedle Filipa se vlekl Marek, bubeník, který jako by vypadal, že právě došel z nějakého dlouhého flámu. Skoro by někdo mohl říct, že byl jak chodící reklama na hlad. Oproti Filipovi byl totiž třetinový a já pokaždé jen zírala, kolik energie je ze sebe schopný dostat.
Hned po Filipovi a Markovi se na pódium přihnal Joel, kytarista a třetí nejžádanější člen kapely. Podle médií to byl právě on, kdo držel kapelu nejvíc pohromadě. Zubil se od ucha k uchu, a dokonce přiběhl až k nám a podával si s několika lidmi v první řadě ruku. Ptal se, jak se máme a jestli se těšíme. Byl přirozeně pěkný s jemnými rysy a hnědými delšími vlasy. Takový slušňáček, jak by někdo řekl, a nebyl by daleko od pravdy.
Byli jsme z jeho příchodu všichni tak v šoku, že jsme ani nepostřehli, že na scénu došel i Bastien, zpěvák kapely, který sklízel obdiv snad u všech dívek a žen, které Obsidian poslouchaly. Nešlo si ho nezamilovat. I když ho Simon často sváděl na scestí a společně si prošli několika skandály, včetně drog, opileckých bitek, nebo kouřením marihuany na pódiu, někde za tou divokou maskou byl skromný, stydlivý a tichý. Nebo tak alespoň působil v rozhovorech, které dával bez ostatních členů kapely. A to z něj dělalo miláčka davů. Nikdo se mu nemohl rovnat.
Měl přerostlé vlasy, které se mu vlnily po stranách obdélníkového obličeje a zvědavě si nás prohlížel svýma oříškově hnědýma očima. Dívky kolem nás začaly ječet jeho jméno.
Měl na sobě tílko s velkými vykrojenými rukávy a k tomu nízko posazené roztrhané rifle. Díky tílku vynikala jeho vypracovaná postava, ale i jeho celé potetované tělo. Od krku, přes hruď, ruce až po nohy. Každý v tomhle sále věděl, že má už jen málo nepotetované kůže, a i přesto pokaždé přišel s něčím novým. 
Joel prošel kolem něj a poplácal ho po rameni a něco mu pošeptal. Bastienův obličej se rozzářil a pak se rozesmál.
„Bože, je snad ještě hezčí než na fotkách," povzdechla si Ellie.
„Kdo?" otočila jsem se na ni a na rtech mi hrál pobavený úsměv.
S holkama jsme věděly, že Ela je spíš na slušňáčky, a Joel byl přesně ten, o kom pokaždé mluvila, když jsme se dohadovaly, kdo je z kluků nejoblíbenější. A takové hádky většinou přicházely po třech pivech a pár panácích.
„No tak, Mio, to nebylo vtipný," plácla mě do ramene.
„Beztak mluvila o Bastienovi," přisadila si Sofie a já se rozesmála.
„Copak to tady teď budeme vytahovat?" hodila po ní Ellie vražedným pohledem, ale já na ní viděla, že jí cukají koutky.
„Nebo o Simonovi? Hmm, Ellie, ty se nám nezdáš, takový bad boy by tě akorát zkazil," objala ji kolem ramen Thes.
„Bože, že jsem nemlčela," zaúpěla a my se rozesmály.
„Je fajn vidět hezké holky, jak se smějí," ozvalo se do mikrofonu.
Nebyl to nikdo jiný než Simon.
„Tak snad jim ten smích vydrží," přisadil si Filip a ostatní se rozesmáli. Až na Bastiena. Ten jen ztraceně koukal z jednoho na druhého.
„Něco mi uniká?" zeptal se Joela, ale ten jen zakroutil hlavou.
Cítila jsem se jak pod drobnohledem. Tady nebyla možnost, jak zmizet, jak se schovat. Stály jsme v první řadě, měly na sobě oblečení, které nebylo zrovna přehlédnutelné a byly jsme hezké. Co víc na nás mohlo strhávat pozornost?
Bastien upil ze svého piva a otočil se na nás.
„Jak se dneska máte?" prohodil do mikrofonu a pousmál se.
Byl opravdu hezký. Ale ne tak jako Joel. Byl mužnější a charizmatičtější. Mohl jen stát a nic neříkat a pořád byste byli spokojení. Jeho velké hnědé oči nás propíchly jako dva šípy. Když na mně spočinul pohledem o něco déle než na ostatních, srdce se mi nervózně rozbušilo a já musela oční kontakt přerušit jako první.
Jekot kolem nás neustával, spíš sílil a já byla fascinovaná tím, kolik hluku dokáže udělat i tak malá skupina, jako jsme byli my.
„Doufám, že se těšíte!" přisadil si do mikrofonu a čekal na naši odezvu. „Akustické verze moc neděláme, ale řekli jsme si proč ne, je to po koncertování ve velkém dobrá změna a navíc," odmlčel se a znovu se podíval do davu, kde se se jeho oči vrátily k mým. Až teprve poté dodal klidným hlasem: „Je bezva být zase doma!"
„A pít český pivo!" přidal se Simon.
„A vidět český holky!" zahlásil Filip a místnost se znovu otřásla nadšeným výskotem.
Bastien se na kluky otočil a mně neunikl Simonův škleb.
„Páni, na tak malou skupinu jste pěkně hluční!" zasmál se Joel.
„Taky jsem si to říkal," zasmál se Bastien. „Tak co kdybychom začali něčím lehčím? Co říkáte na Home?"
Znovu jsme spokojeně zaječeli. Bylo nám jedno, co budou hrát. Stačilo nám, že jsme tam mohli být a vidět je z takové blízkosti. Mohli by klidně vytasit jen nějaký cover a stejně bychom zpívali s nimi.
„Oukej, oukej," zazubil se. „Víte, že jsme v těchto pomalých věcech trochu nováčci, takže budu potřebovat vaši pomoc."
„A hlavně, Bastien se občas ztratí ve slovech, takže..." rýpnul si do něj Simon a Basitien se na něj otočil.
„A od toho tu mám tebe, abys byl můj záskok," prohlásil klidně. „Horší jsou melodie," ušklíbl se. „Čím víc songů máme, tím míň si je pamatuju."
„Tak snad tě ještě navíc k tomu nebudou rozptylovat támhle slečny vpravo," hlesl Filip a Simon i Joel se rozesmáli.
Bastien se na ně znovu otočil a Marek jen protočil panenky. Pak si mezi sebou něco ještě prohodili, ale bylo to bez mikrofonu, takže jsme jim nerozuměli.
Joel mezitím začal pomalu hrát na kytaru a Marek se začal přidávat na elektronické bicí. Poznávala jsem ty tóny, poznala bych je všechny. Proto mě fascinovalo, že Bastien prohlásil, že si melodie nepamatuje. I teď se otáčel na Simona, aby na něj kývnul, kdy může začít.
Jakmile ale začal zpívat, všichni jsme v sále na chvíli oněměli, než se ozval jekot a po něm zpěv, kdy jsme se přidali a vyplňovali jednohlasně celý refrén.
Bastienovi svítily oči nadšením a spokojeností. Viděla jsem to u něj pokaždé, když začal koncertovat. Hudba mu kolovala v žilách a dodávala mu energii. A i když se snažil věnovat všem v první řadě, neuniklo mi, jak často mu utíkal pohled směrem k nám.
Milovala jsem jeho hlas, když zpíval tak jako teď. Bylo jen pár zpěváků, co mě jejich hlas naživo dokázal tak vytrhnout z reality. První byli Linkin Park, jejichž živé záznamy jsem dokázala poslouchat dokola a stále v nich nacházet nové a nové okamžiky, ze kterých mi naskočila husí kůže. Druzí byli Million Stars, jenže ani u nich jsem neměla to štěstí, abych je mohla slyšet na koncertě. A třetí byli právě Obsidian. Ať si Bastien říkal, co chtěl, podle mě mu pomalé songy svědčily mnohem víc než ty jejich první – divoké a ukřičené.