Roztříštěná (2021)

**************

„Mami?" Nahlídla jsem do kuchyně a přesvědčila se, že táta ani Nora nejsou v doslechu. Nemuseli vědět hned od začátku co jsem měla dnes večer v plánu.
„Ano, zlato?" Vzhlédla ke mně máma od ranních novin.
Před sebou měla rozjedenou snídani a hrnek s horkou kávou. Bylo devět a já teprve vylízala z postele. Dneska jsem měla domluvený jen oběd s holkama a večer jsem se chtěla chystat na večeři s Bastienem.
Byla jsem z toho nervózní. Mělo to být naše první oficiální rande? Nejspíš ano, a to mě děsilo.
„Potřebuju se dneska vyvlíknout z rodinné večeře." Přisedla jsem si k ní a z misky na stole si vzala jablko.
„Máte s holkama nějaké plány?" zeptala se.
„Ne," zakroutila jsem hlavou. „Bastien mě chce vzít na večeři," odpověděla jsem potichu.
Viděla jsem, jak se mámě rozlil úsměv po tváři.
Věděla jsem, že mám její podporu už od začátku. To díky ní jsem mu napsala. A když jsme se vrátily s holkama z festivalu, okamžitě mě zpovídala. Došla za mnou po večeři do pokoje a posadila se ke mně na postel. Byla zvědavá a já si s ní připadala jako s nejlepší kamarádkou. Pokaždé ve mně dokázala vyvolat takový pocit klidu a jistoty, že jsem s ní dokázala mluvit naprosto o všem.
Když jsem jí říkala o tom, jak mě poprvé políbil, úplně zalapala po dechu a já najednou pocítila ještě větší vlnu nadšení. A pak, když jsem mluvila o tom, jak se porval s klukem, co mě plácl po zadku, fandila mu. Jakmile jsem se ale dostala k tomu, co mi řekl Simon, trochu zpozorněla. Dokázala se mnou prožívat každý okamžik, každou obavu. Byla moje druhá Sofi a já za to byla ráda.
Když jsem jí pak řekla, že mám jen obavu, že se všechno děje moc rychle, tak mě jen upozornila na to, že už si spolu píšeme pár měsíců a že pokud jsme si měli co říct i poté, co jsme se viděli a pokud se mi stýská, je to dobré znamení. Láska si prý občas nevybírá.
Já v tu chvíli jen popřela, že bych byla zamilovaná, ale ona mě jen pohladila po vlasech a zasmála se.
„Zlato, čím dřív si to připustíš, tím dřív si toho, co ten počátek přináší, užiješ... Jsou to krásný dny a měsíce..."
Když to řekla, dostala jsem takový zvláštní pocit, jako by mámě něco chybělo. Jako by prožívala to nadšení se mnou, protože ho ona sama dost neměla. Jenže tak to přece nebylo, nebo ano? Z toho, co jsem měla možnost každý den vidět, mezi mými rodiči stále panovala ta vášeň a láska, kterou jsem viděla u mladých párů a přesně to jsem chtěla ve svém životě i pro sebe.
„Ale, ale," řekla jen.
„Ale?" pozvedla jsem obočí a zakousla se do jablka.
„Chlapec se snaží. Neměl být pryč déle?" nadhodila.
„Měl," přikývla jsem. „Volal mi včera..."
„A jaký z toho máš pocit?"
„Jsem nervózní. Předtím jsem nervózní nebyla. Ne tolik... Ale tohle... Je to..."
„Je to už na vážno," přikývla máma.
„Jo," kousla jsem se do tváře.
„Těšíš se na něj?"
„Moc," přikývla jsem a hledala v máminých očích odpověď na všechny otázky, které se mi honily hlavou. „Navíc řekl, že by tě chtěl poznat a poděkovat ti za to, že jsi mě popostrčila, abych mu napsala."
„Většina kluků z toho má strach," ušklíbla se máma.
„Právě," přikývla jsem.
„Klidně s ním běž, zlato, rodinná večeře tady bude i zítra nebo pozítří," mrkla na mě.
„A táta?"
„A co táta?" ozvalo se z předsíně.
Tátova přítomnost mě vyděsila. Neslyšela jsem ho přijít. Ani jsem nevěděla, že má být doma. Chtěla jsem to všechno prvně probrat jen s mámou. Věděla jsem, že jí nebude vadit, když tak narychlo odřeknu večeři. Ale táta mě pokaždé zpovídal mnohem víc.
„Bože, lásko, neslyšely jsme tě přijít. Co tady děláš? Před chvílí jsi odjel," otočila se na něj máma překvapeně.
Táta se vynořil zpoza rohu z předsíně a zamířil k nám. Na košili mu zel obří flek od kávy.
„Po cestě jsme se s Norou stavili pro kafe a já měl nehodu," ušklíbl se. „Co jste tu probíraly?" zeptal se zvědavě a dal mámě pusu na čelo.
Ta na mě jen pozvedla obočí a povzbudivě se usmála.
„Bastien mě pozval na večeři," řekla jsem bez chození okolo horké kaše.
„Bastien?" podíval se na mě zmateně.
„Tati!" vytřeštila jsem na něj oči. Jak to, že si to nepamatoval?!
„Promiň," zazubil se. „To je ten kluk z kapely?"
„Jo," zaúpěla jsem.
„A zve tě na večeři? Dneska?"
„Ano."
„Ale máme rodinnou večeři a znáš pravidla. Změny plánů se hlásí den dopředu."
„Martine," pohladila ho máma po paži. „Dozvěděla se to až večer."
„A co takhle ho pozvat na večeři sem? Rád bych toho rebela poznal," nadhodil.
Jen jsem na tátu zůstala zírat.
„To jako vážně?"
„A co by ne," pokrčil rameny. „Pokud se nebojí a stojí o tebe, tak mu to vadit nebude."
„Tati, to nemůžeš myslet vážně," řekla jsem znovu.
„Ber, nebo nech být," pokrčil rameny a zamířil do ložnice, aby se převlíknul.
Můj pohled se stočil k mámě.
Mami! zartikulovala jsem.
„Už jdu," povzdechla si a zamířila za tátou do ložnice.
Hlavou mi běhaly katastrofické scénáře. Ano, měla jsem svoji rodinu ráda, měli jsme dobré vztahy a hýřili jsme vtipy. Ale bylo mi jasný, že tohle bylo naprosto šílené. Kdo to kdy slyšel, aby holka brala kluka, kterej je slavnej po celým světě, na večeři k rodičům poté, co se všeho všudy viděli jen párkrát?
Už jsem viděla tátu, jak vytahuje nějakou moji trapnou historku z dětství, Noru, která si to neodpustí a bude Bastienovi vykládat, jak jsem měla pokoj polepenej plakáty nejen jejich kapely. Máma se to bude snažit zachránit, ale to bude naprosto zbytečné, takže až večer skončí, Bastien bude rád, že vypadne.
Hlavu jsem svěsila do dlaní.
Vzpomínala jsem na jednu jedinou večeři, kterou jsme tak absolvovali s mým bývalým klukem. A nikdy nezapomenu na tátovu otázku, kterou položil u dezertu: „Doufám, že používáte kondom, na to abych byl něčí děda se cítím ještě mladej."
Jemu to v tu chvíli přišlo k popukání, ale já byla rudá až na zadku. Ani si nepamatuju, jak na to David tehdy reagoval. Byla jsem v takovém šoku, že jsem nebyla schopná vnímat, co se děje kolem mě. A to jsme spolu tehdy chodili už nějaký ten pátek a bylo to jen pár dní poté, co jsme překročili hranici a poprvé se spolu vyspali.
Proto jsem byla tak vyděšená. Měla jsem strach, že by se to opakovalo.
Slyšela jsem, jak za zavřenými dveřmi probíhá diskuze. Ale vypadalo to, že táta měl víc argumentů než máma.
To se mi potvrdilo ve chvíli, kdy máma vyšla z ložnice a věnovala mi smutný pohled.
Do hajzlu...
„Zlato, prostě mu to navrhni a uvidíme, ano?" Pohladila mě máma po vlasech.
„Pokud je dospělej chlap, nebude mu to vadit," přidal se táta.
„Fajn," zahuhňala jsem s hlavou složenou v dlaních. „Ale slib, že nebudeš vytahovat žádné trapné historky a ptát se na nevhodný věci."
„Znáš mě, zlato, nic takovýho ti slíbit nemůžu," ušklíbl se táta. „Musím běžet. Takže v kolik tu máme s Norou být? Klasicky na sedmou?"
„Přesně tak," přikývla máma.
„Fajn," políbil ji ještě a mizel v předsíni a po chvíli už jsme slyšely, jak odjíždí pryč.
„Promiň, snažila jsem se," posadila se máma zpět ke stolu.
„Já vím," přikývla jsem.
„Ale táta má pravdu. Pokud se nebude vykrucovat, něco to o něm vypovídá. A zeptej se ho, co má rád, třeba ho tím navnadíme," pousmála se.
„Že se táta nebude ptát, jestli používáme kondomy?" zeptala jsem se zoufale.
Máma se jen kousla do rtu, aby se nezačala smát.
„Myslím to vážně!"
„A ty víš, že něco takového přijde," přikývla máma.
„Bože..." Opřela jsem si čelo o stůl.
„Bastien je ten hodně potetovaný, že?" Pohladila mě po zádech.
„Jo..."
„Tohle bude určitě na talíři."
„Do hajzlu, to bude nejhorší večeře století..."
„Myslím, že by to mohlo být i horší," snažila se mě povzbudit. „A slibuju, že se hned po večeři můžete vydat kamkoliv budete chtít."
Na to jsem mámě už nic neřekla. Vířilo se toho ve mně tolik, že jsem jen těžko hledala slova. Navíc mi v kapse zavibroval telefon. Když jsem se podívala, kdo píše, na displeji svítilo Bastienovo jméno.