Roztříštěná (2021)

***

Po Oxygen kluci zahráli ještě Diagnose z prvního alba a pak se mezi nás vydal s mikrofonem Filip. Překvapivě si vybral nějakého kluka, co stál úplně vzadu a já měla podezření, že to byl ten, co tak často hulákal, aby ho bylo co nejvíc slyšet.
Ptal se, co mají kluci na turné nejradši a jestli jsou to různé holky z různých zemí. Filip se tomu zasmál a přisadil si naprosto nevhodnou poznámkou, že o tom, jak jsou holky z jiných zemí jiný by mohl udělat přednášku.
„A to byste opravdu nechtěli," skočil mu do řeči Joel.
„Kdyby sis to na turné užil alespoň z poloviny tolik co já, nebyl bys pořád tak napruženej," pokrčil Filip rameny a vracel se zpět na své místo.
Všichni jsme jen společně vydechli: „Oooo!" protože to byla trefa do černého.
Joel byl známý tím, že byl ze všech nejopatrnější a nejkonzervativnější.
On se ale Filipově poznámce jen ušklíbl.
„Takže?" ozval se Marek.
„Jaká byla otázka?" zeptal se Bastien a na rtech mu hrál úsměv.
„Co máme..."
„Co máte na turné nejraději!" vykřikl ten kluk, co se ho ptali, nahlas i bez mikrofonu.
„Co máme nejraději," zamyslel se Bastien.
„Holky," odpověděl Filip okamžitě. „Tak jako i teď a tady," zazubil se a mrknul naším směrem. Simon do něj dloubnul se smíchem loktem.
„Poznávání jiných zemí," řekl Joel.
„Davy a energii," doplnil je Bastien.
„Beru zpět," přihlásil se Filip. „Tohle je asi lepší odpověď."
Po diskuzi o tom, co je baví nejvíc, zahráli další dvě písně, než přišla s otázkou řada na dalšího člena kapely. Zbýval už jen Simon a Bastien. Simon se zrovna nadechoval a zvedal ze židle, když ho Bastien předběhl a vlezl mu do cesty.
Mělo to vypadat jako náhoda, ale já si moc dobře všimla, jak pozoruje Simona, kam se dívá. A ten se díval naším směrem.
Copak Bastien nechtěl, aby se Simon ptal zrovna některé nás? A pokud ano, tak proč?
„Hej!" zabrblal Simon a změřil si Bastiena pohledem.
Ten se jen ušklíbl se slovy: „Sorry," a zamířil k nám.
Simon si jen podrážděně odfrkl.
„Jaká je tvoje otázka?" došel Bastien až k nám, jeho oči zaklesnuté do mých.
Mikrofon mi přidržel u úst, abych se mohla zeptat.
„Já už měla svoji minutu slávy," namítla jsem a pozvedla na něj překvapeně obočí.
Neuniklo mi hned několik nespokojených povzdechů a pokřiků okolo mě. Jasně, že se to ostatním nelíbilo. Vnímali to jako nefér. Ale každý měl přece svoji volbu, komu chtěl dát prostor pro otázku.
„Mio, no tak," dloubla do mě Sofi nedočkavě.
Věděla, že se neptám na žádné povrchní věci. Dokázala jsem jít filozoficky občas hluboko pod povrch, ale s tím, jak se na mě díval, jsem měla strach, že všechny nápady odpluly někam daleko.
„Takže mám jít dál?" pousmál se, protože mu neunikl Sofiin prosebný výraz.
„Ne," zakroutila jsem hlavou.
Pokud hodlal hrát takovouhle hru, dokázala jsem s ním držet krok. Nahánělo mi to sice strach, ale byla to příležitost, kterou dostanete jednou za život. Nevěděla jsem, čím jsem je oslovila. Možná jsem to ani nechtěla vědět. Často jsem pro opačné pohlaví byla svými vlnitými, až kudrnatými vlasy, plnými rty a velkýma modrýma očima prostě lákadlem. Zvykla jsem si. Ale pro někoho tak známého, co oblítal tolik zemí a poznal se s tolika lidmi, jsem přece musela být jen jedna holka z davu.
„Kdybyste jedním přídavným jménem měli popsat, co pro vás hudba znamená, co by to bylo za slovo?" položila jsem svoji otázku. Nebyla unikátní, ani ničím zajímavá, ale věděla jsem, že je to donutí přemýšlet aspoň na chvilku.
„Přídavným jménem," hvízdnul Joel a Simon se zasmál: „Proč mám v hlavě teď jen samý podstatný jména?"
Bastienovy oči mě neopouštěly a já se v jejich oříškově hnědé barvě začala ztrácet. Byla v nich jakási nekonečnost, která mě vtáhla do sebe. Viděla jsem radost, naději, spokojenost, ale i bolest, obavy a zranitelnost. Byl jako otevřená kniha, ale nikdo jiný si to v tu chvíli neuvědomoval. Nechal mě, abych do něj nahlídla. Možná nechtěně, možná záměrně. A mně se líbil najednou o to víc.
Kluci se někde v pozadí stále dohadovali o tom, jestli je živ přídavné jméno, nebo ne a Bastienovi na rtech hrál vševědoucí úsměv. Věděl, že jsem to udělala schválně, abych je zmátla. Zároveň nás ale obklopoval hluk ostatních fanoušků, kteří se na sebe znovu snažili upozornit. Jeden z mužů byl opravdu velmi hlučný a neodpustil si i nějaká sprostá slova. Ale nikdo z kluků se jím nenechal rozptýlit.
Bastien si dal po chvilce mlčení mikrofon k ústům a zašeptal: „Věčný."
„Vě-co?!" vypískl Simon, jako by ho špatně slyšel.
„Věčný," zopakoval znovu svoji odpověď víc nahlas a tentokrát jako první přerušil oční kontakt, aby se vrátil ke klukům.
Cítila jsem, jak mi hoří tváře, ale jak se zároveň můžu konečně nadechnout.
„Přídavné jméno? Jako vážně, Mio? Mohla ses zeptat na cokoliv a ty se zeptáš na tohle?" prskala Thesa, sotva Bastien odešel.
„Ano," pokrčila jsem rameny.
„Mohl tě sežrat zaživa," zachichotala se Ela. „Bylo to jako pozorovat Zápisník jedné lásky a čekat, kdy tě tvůj Ryan Gosling čapne jako Rachel Adams a dá ti pořádnou pusu."
„Bože, Ellie," otočila jsem se na ni a rozesmála se.
„Má pravdu!" smála se i Sofie. „Sama bych to líp neřekla!" natáhla k Ellie ruku, aby si s ní plácla.
„Věčný, věčný..." omílal to slovo dokola Joel.
„Eternal, copak ti to nedošlo?" poplácal ho Bastien po zádech.
„Demente, došlo mi to," odfrkl si.
„Jo a mimochodem, živ je přídavný jméno," zasmál se ještě, než se posadil na svoji stoličku.
„A je moje!" vymrštil se do vzduchu vítězně Simon.
„Ale ne," zaúpěl Marek.
„Já beru jedinečná," přidal se Filip. „A musím pochválit otázku, protože nám dává opravdu zabrat," ukázal na mě prstem a jedním okem na mě mrkl.
Bastien mu ale zastoupil cestu a ukázal mikrofonem na Joela.
„Seš na řadě," vyzval ho.
„Klíčový," zašklebil se na něj a ukázal na Marka.
„Inspirativní?" nadhodil odpověď jako otázku a Simon se zachechtal.
„To se ptáš nebo odpovídáš?"
„Odpovídám?" pozvedl na něj Marek obočí a tentokrát už jsme se rozesmáli všichni.
„Fajn, fajn, po češtinářské rozcvičce si dáme předposlední song a pak bude čas na poslední otázku," utnul to Filip a natáhl se pro baskytaru, kterou měl opřenou o bok židle.
„Kterou chcete slyšet teď?" zeptal se Joel, přičemž ta otázka vyvolala vlnu křiku, kdy nebylo chvíli slyšet vůbec nic. Každý si chtěl prosadit tu svoji.
Kluci se tomu jen smáli a chvíli své fanoušky pozorovali.
„Fluctuate!"
„Obsidian!"
„Lost control!"
Ječel jeden člověk za druhým. I holky vedle mě se překřikovaly.
„Oukej, oukej," zvedl Bastien ruce do vzduchu, aby nás uklidnil. „Zaslechl jsem Obsidian, je to tak?"
Většina davu spokojeně zavýskala.
„Nebo byste radši Black Hole?" zeptal se Joel.
Ozval se ještě větší řev.
„Anebo Remedy?!" přidal na hlase Simon.
Tentokrát se ozval naprostý vřískot a kluci naznali, že je vybráno. Bastien chvíli protestoval, protože tvrdil, že si nepamatuje slova, ale jakmile na něj Joel kývnul, že může začít, chytil se okamžitě.
Předposlední píseň utekla až příliš rychle, stejně tak i poslední otázka. Simon se ptal nějakého kluka kousek od něj a ten se zeptal, jakou píseň by si chtěli zazpívat jako cover.
Bastien na tu otázku odpověděl téměř okamžitě: „One More Light od Linkin Park. Nebo Faint. Asi by záleželo na příležitosti. A pak taky cokoliv od Milion Stars."
„Do One More Light se nás snaží uvrtat už poměrně dlouho," přikývl Joel. „Za mě Foo Fighters a Walk."
Simon vytáhl Avenged Sevenfold, Marek by si zabubnoval cokoliv od Travise Bakera a Filip se přiklonil na stranu Bastiena.
„Nezapomeňte, že pak dole v přízemí budeme mít autogramiádu, takže doufáme, že se uvidíme ještě tam. Jinak děkujeme! Byli jste skvělí!" Usmíval se Bastien od ucha k uchu, když se s námi loučil.