Roztříštěná (2021)

***********

„Je to strašnej bizár, že před osmi lety tady byla ubytovaná tvoje ségra," ozvala se Thes z chatky, kterou jsme si na festival pronajaly.
Nebyla sice tak blízko jako stanové městečko, ale pořád to bylo lepší, než spát na zemi a dělit se o záchody.
„Já vím," zubila se Sofie.
Samozřejmě, že jsme neměly tu samou chatku, co měla kdysi Katarina, a areál se za tu dobu dost změnil, ale pořád to mělo nádech jakési historie a tradice. Byla jsem ráda, že se můžu něčeho takového účastnit, protože se jeden rok klidně mohlo stát, že se festival zruší. Chtěla jsem na to vzpomínat s nadšením a vrýt si do paměti každý moment.
„Co si dáte?" zeptala se Ellie a vytahovala si z batohu peněženku.
Vlastní alkohol v areálu byl přísně zakázaný.
„Točený Strongbow?" nadhodila jsem.
„To zní jako plán," přikývla Sofi. „Ale když chvíli počkáš, půjdu s tebou."
„Taky bych šla," brala jsem si z kabelky taky peněženku a při tom štěstí mi vypadl telefon.
Na displeji svítila nově příchozí zpráva s nějakým obrázkem.
„Ale, ale, kdo ti píše?" dloubla do mě loktem Thes a culila se od ucha k uchu.
Okamžitě jsem po telefonu sáhla a strčila ho do kapsy u kraťasů.
„Nikdo," odpověděla jsem na půl pusy.
„No tak, Mio, nejsme pitomý. Všechny jsme si všimly, že jsi teď neustále na telefonu a culíš se do něj jak malá holka. Kdo to je?"
A bylo to tu. Okamžik, který jsem doufala, že nikdy nenastane. Nevěděla jsem, jak na tu poznámku reagovat, proto jsem jen hloupě odpověděla: „Nikdo, Thes," za což jsem si následně sypala popel na hlavu.
Vyrazila jsem jako první ke stánku s pitím, který jsem po cestě viděla a za sebou ještě zaslechla Elinu poznámku: „Seš pitomá? Proč jsi to na ni tak vybalila? Domluvily jsme se, že se zeptáme až budeme jen tak chillovat."
„Viděla jsem, že jí na displeji svítí zpráva, prostě jsem se zeptala."
„Holky, co kdybyste to nechaly plavat? Třeba nám to řekne, až bude připravená," snažila se je uklidnit Sofi.
„Ty to víš!" vypískla Thes.
„Nic nevím," namítla.
„Ale ano, poznám, když lžeš, Sofi."
„Mysli si, co chceš," zabrblala ještě moje nejlepší kamarádka.
Pak už jsem jen slyšela, jak mě dobíhá. Hodila mi ruku okolo ramen a nervózně se na mě pousmála.
Chvíli jsme šly v tichosti. Věděla jsem, že Thes i Ellie jsou nám v patách, proto jsem nechtěla mluvit. Ale když jsme se vmísily do davu, Sofi to nevydržela a sykla mi do ucha: „Musíš jim to říct, Mio. Až se s Bastienem uvidíte, už to neutajíš."
„Já vím," kousla jsem se do vnitřní tváře a postavila se do fronty.
V pozadí už vyhrávala z jedné ze stageí nějaká kapela. Lidé se začínali srocovat a plácky před pódii zaplňovat. Nevěděla jsem, kdy mám Bastienovi napsat, že už jsme na místě. Věděla jsem, že by chtěl, abychom došly. A já si chtěla ještě chvíli užít nějakých vystoupení. Na programu pro dnešek bylo hned několik kapel, které jsem se Sofi chtěla vidět. A to včetně Obsidian někdy kolem sedmé.
„Dala bych si jednoho Strongbowa, pak šla ještě na chvíli do chatky a vrátila se sem někdy okolo čtvrté, co vy na to?" navrhla Ellie. „Pak už vystupuje jedna lepší kapela než druhá až někdy do devíti a to nemluvím o tom, že Obsidian jsou dneska taky na seznamu."
„To zní jako plán," přikývla jsem.
„A jídlo? Umírám hlady," zaúpěla Sofi.
„Kus zpátky jsem viděla nějaký burgery," nadhodila Thes a Sofi ukrutně zakručelo v břiše.
Jen jsme se na sebe pobaveně podívaly a rozesmály se.
„Sežrala bych koně, kdyby je tady měli," zamračila se Sofi.
„Co bys dělala, kdyby tady měli jen veganský stánky?" smála se Thes.
„Asi by ze mě byl kanibal. Jako sukuba bych někoho svedla a pak ho prostě sežrala."
„Bože, ty jsi ale nechutná," zašklebila jsem se.
Pak už nás vyzýval kluk v pojízdné hospodě k tomu, abychom si objednaly. O pár minut později jsme se už vracely k naší chatce.
Cítila jsem, jak mi v kapse už potřetí zavibroval telefon.
Neozvala jsem se mu od rána. Balila jsem se a pak už dojely holky. Prostě jsem neměla kdy. Možná to vypadalo, že ho ignoruju... A možná to tak i trochu bylo... Ale říkala jsem si, že to není na škodu. Alespoň viděl, že nejsem jen přikovaná u telefonu a nečekám, až mi napíše.
Myslela jsem, že ho to časem přejde. Že to prostě vzdá. Ale to se nestalo. O dva měsíce později mi psal se stále stejnou intenzitou. Byly to vtípky, zážitky z turné, nebo třeba jen něco, o co se chtěl podělit.
Pořád jsem to ale brala jako jakési jeho povyražení. Jako možnost úniku z toho jeho chaotického světa. Neviděla jsem v tom nic vážného. Věděla jsem, že na něco takového v kapele nemají čas. A pokud mu teď dělalo radost, že si mohl povídat i s někým jiným než s klukama z kapely, techniky a zvukaři, neměla jsem nic proti tomu. Naopak mi často zvedl náladu a hodně jsem se s ním nasmála. Jenže pak tu byly jeho temné chvilky, jako ta, kdy mi v Řecku vyčítal, že jsem se až příliš bavila. Objevily se víckrát a pokaždé jsem je byla schopná utnout v počátcích, ale trochu mi naháněly strach.
„Tak už nám řekneš, kdo je ten pan Neznámý?" posadila se Thes na verandu s pivem v ruce a zdviženým obočím.
„Thes, bože," zaúpěla Ellie a posadila se vedle ní.
Já se Sofi jsme si vzaly každá jednu židli a sedly si naproti nim.
„Proč to je tak důležitý?" zeptala jsem se.
V dálce hrála hudba a slunce bylo vysoko na obloze. Nic víc jsme si přít nemohly.
„Není to důležitý, jsem jen zvědavá," pokrčila rameny. „Nikdy sis s nikým tak intenzivně nepsala, Mio."
„Kdybych řekla, že je to sestra, tak mi asi neuvěříte, co?"
„Ne," rozesmála se Ellie. „Protože máš pokaždé takový ten hloupý úsměv na tváři."
„Hloupý?" pozvedla jsem pobaveně obočí.
„Jo," zakřenila se, aby mě napodobila. „Chápeš, zamilovanej."
To slovo bylo jako kudla pod žebra.
Nebyla jsem zamilovaná.
„Nejsem zamilovaná," odpověděla jsem chladně a myslela to naprosto vážně.
„Jako vážně, Mio?" zubila se Thes.
„Ano, vážně. Jen si povídáme. Nic víc v tom není," odtrhla jsem od nich pohled a upila ze své sladké alkoholické šťávy.
„To si říkej někomu, kdo je pitomej, ale nám ne," odfrkla si Thes.
Pak mezi námi zavládlo na chvíli ticho. Měla jsem v hlavě stále jejich slova. Možná jsem se opravdu často blbě uculovala, ale to jen proto, že jsem měla proč. To přece ještě neznamenalo, že jsem zamilovaná, nebo ano?
„Třeba si to Mia jen ještě nepřiznala," nadhodila Sofi a totálně tak pohřbila všechny mé záchrany o tvrzení, že zamilovaná fakt nejsem.
„Díky, Sofi, vážně díky!" zamračila jsem se na ni.
„Ale na tom něco bude." Skousla Thes zuby plastový kelímek a přivřela oči, jako by jí to pomohlo víc mě prozkoumat.
„Není na tom vůbec nic. Dejte mi pokoj. Co se takhle bavit o tvým sexuálním životě, hm? Nebo o Ellie a jejím chronickým odmítáním kluků?"
„Hej!" ohradila se Ellie.
„Sorry," odpověděla jsem na půl pusy a někde uvnitř věděla, že jsem to nemyslela vážně.
„O mým sexuálním životě se klidně bavit můžeme, ale všechny víme, že to nikoho nezajímá," ušklíbla se Thes. „Možná, kdyby se mi tady konečně poštěstilo zaskórovat, tak by to byla jiná..."
„Jak jako zaskórovat?" pozvedla obočí Sofi a já viděla, jak se pod kelímkem přiloženým ke rtům usmívá.
Jen jsem protočila panenky a zakroutila hlavou. Byl to její tah na branku, aby Thes zase usadila na své místo, jak to s oblibou dělala.
„Rozdat si to?" nadhodila a podívala se na Sofi jako by spadla na hlavu.
„To jsem pochopila, blbko," zasmála se. „Ale zajímá mě s kým? Minule to vypadalo, že sis nakonec spíš vyhlídla Simona."
„I Simon by byl svým způsobem výhra." Napila se z kelímku a pokračovala. „Ale já doufám, že se Bastien už otřepal a bude chtít trochu pozvednout náladu."
„Jako oklepal z Mii?" rozesmála se Ellie. „Tomu vážně věříš? Dyť i Simon se z ní málem udělal do kalhot."
„Tak to prr," zastavila jsem je. „O tomhle se vážně bavit nechci."
„Udělal do kalhot," rozchechtala se Sofi. „To bylo jak tesané do kamene!"
„Jeez, holky," zaúpěla jsem. „To vážně není vtipný."
Můj telefon znovu zavibroval.
„Já myslím, že je to k popukání!" chechtala se dál Sofi.
„Jen jsem řekla, co bylo evidentní," usmívala se Ellie.
Jen Thes se nesmála.
Pozorovala mě zkoumavýma očima a doufala, že ze mě něco vyčte.
„Máte něco na vyhození?" změnila jsem téma a nastavila prázdný kelímek.
Holky mi do něj přihodily ty své a já se zvedla, abych je zašla vyhodit do nedalekého tříděného odpadu.
„Myslíš, že nevíme, že si jdeš přečíst těch milion zpráv, který si pořád bzučí v kapse!" zavolala za mnou ještě Thes a já na ni jen ukázala prostředníček.
Ano, přesně to jsem měla v plánu. Potřebovala jsem chvíli o samotě. Bez těch hloupých otázek.
Jakmile jsem zmizela z dohledu, zašátrala jsem v kapse pro telefon. Počet zpráv mě pobavil.