štěstí nám nepřálo [ BkDk KiriKami ]

26 - end

O rok devět měsíců později.

Pov Denki.

Krásně si jedu po městě. Budeme mít kluka jméno bude Hope.. jako naše naděje. No prostě zlatíčko to bude. Jenže.. všechno není věčně.. Izuku se z rakoviny dostal.. já bohužel ještě ne.. a můj čas se nejspíše krátí.. a taky že jo. Z ničeho nic jsem narazil do kamionů a jen tma.

________________

Pov Kiri.

,, Kirishimo! Vezou nám tvého přítele! Vážná autonehoda!" Cože!? Jak co ne! Rychle jsem tam běžel. Všude krev ne...
,,jak je na tom!?" Zařval jsem. ,,slabě! Musí hned na sál!" Shit! ,, Kiri! Já to převezmu počkej tady!" Odtrhl mě od něj Bakugou a já spadl na zem. Ne.. prosím..

Pov Bakugou.

,,notak!" Zařval jsem dítě už je venku.. naštěstí je v pořádku.. jen se bojím o Denkiho. ,,DENKI! Nesmíš to teď vzdát!" Zase jsem zařval a pořád masíroval jeho hruď. ,,Baku.. je pryč.." řekl jeden z doktorů. ,,ne nemůže!" Dokonce jsem byl až tak zoufalí že jsem do něj začal bušit. ,, BAKUGOU! JE PO VŠEM! JE MRTVÝ NIC S TÍM NEUDĚLÁŠ!" snažil se mě od něj odlepit ale já ho nenechal. ,,nemůže.. nemůže být pryč!" Tohle ne..

_______________________

Pov Kiri.

Něco se posralo určitě! ,,Kiri?" Řekl doktor který právě vyšel ze sálů. ,,Lido jak je na tom?" Zeptal jsem se s nadějí.
,,dítě se nám podařilo zachránit.. jen bohužel Denki to nepřežil.." ne.. ,,ne! Ne! Prosím..!" Zařval jsem a chtěl jít na sál jenže mě zastavili něčí paže. ,,ne! Pusť mě! Musím! Za ním! Prosím!" Snažil jsem se ze všech sil ale stejně to nešlo.. po nějaké době co tu brečím a jsme bez naděje vyšel ze sálů j Bakugou. Ten ke mě hned přišel a objal mě. ,,tak m-moc mě to m-mrzí.. s-snažil jsem se ho z-zachranit.. omlouvám se!" Rozbrečel se a ještě víc mě objal. ,,j-já be-z něj n-nedokážu žít! B-Baku!" Zavzlykal jsem. ,,já vím.. a-ale m-musíš.. už kvůli m-malému!" Já zavrtěl hlavou.. nedokážu to..

Už je to měsíc co jsi pryč.. pořád je to nezvyk.. pořád na tebe myslím a pořád nemůžu spát.. ,,Hope.. notak musíš jíst.. prosím.." řekl jsem zoufale a unaveně. On se jen rozbrečel. ,, promiň.." začal jsem s ním chodit. ,, chybí ti táta viď? já vím.. mě taky." Dál jsem mu malou pusu na hlavičku. ,,ale věř mi že se na nás každou chvíli dívá a je tu s námi.. bo nás miluje víš."  Asi jsem blázen že si tady povídám s dítětem který ještě ani neví co mu říkám.. ale od doby co Denki zemřel je tu ticho. Když mi usl v náručí pomalu jsem ho šel uložit do postýlky. A sám si lehl na postel. ,,ach Denki.." řekl jsem a zavřel oči.

,,počkej! Kiri! Přestaň mě lechtat!"
Řekl Denki a smál se pořád dokola.
,,ne!!!!" Zasmál jsem se ale nepřestal.
,,lásko!" Zahihňal se.
,,ano?" Řekl jsem tázavě a přestal se svojí činností. ,,miluju tě.. a vždy budu.. ať už tu jsem s tebou nebo ne.. nezapomeň na mě.. chci aby jsi věděl že jsem vždy při tobě a našemu synů. Miluju vás oba." Já se na něj zmateně podíval. Ale ještě víc mě překvapilo když mě políbil.

Pak jsem se ale bohužel vzbudil.

Sen.. už zase brečím!? Jak můžu brečet ze spaní? Unaveně jsem vzal svůj telefón a napsal Bakugouovi jestli by s Izukem nemohli přijít.

Izuku a Bakugou se vdali a jsou asi šťastný.. nevím měsíc jsem je neviděl.

,,brácho ty ale vypadáš.." řekl Bakugou hned mezi dveřmi. ,,ty taky nejsi Nádherní.. pojďte dál." Odešel jsem od dveří a šel do kuchyně. ,,kde je hope?"
,,v obýváku.." řekl jsem a postavil vodu na čaj. ,,jak dlouho jsi nespal?" Zeptal se Baku. ,, měsíc.. jakože usnu ale vždy se mi zdá o něm.." pípl jsem. ,,jo mě taky.. jak leží na tom lůžku.. Izuku už to chce řešit páč se vždy probudím celý u brečení.." odpověďel a sedl si na židli.
,,já taky.." povzdechl jsem si. Už zase už zase mě pálí oči. ,,ach Kiri.. klidně breč.." to byla poslední kapka a já se vážně rozbrečel. ,,p-proč on!?" ,,sshh už se má dobře nic ho nebolí.. sshh" odvětil mi.
,,u-už nemám sílu.. b-bolí mě i dýchat! J-já to b-ez něj ne-dokažu!" Ještě víc se na mě natiskl. ,, dokážeš.. jsi silný a navíc Hope tě potrebuje.. Denki je tu pořád.. žije v něm.. pořád je tu s námi." Pořád mi šeptal do ucha. Pak z bundy vyndal nějaký papírek. ,,c-co to je?" Zeptal jsem se nechápavě a vzal to od něj. ,,jen čti."

Kiri.. víš že už ani nemám sílu bojovat?
Už na sobě cítím tu slabost a taky už to že pomalu ale jistě ztrácím všechno.. nechci aby jsi brečel nebo něco takového.. miluju tě a vždy budu.. a hlavně chci aby jsi byl silný pro našeho syna.. on tě bude potřebovat.. stejně jako já potřeboval tebe.. pokud tohle čteš asi jsem mrtvý..
Ale.. ale chci aby jsi věděl že někde jsem.. jsem na lepším místě.. Hope bude mít skvělého tátu.. vždy jsem tvůj Denki..
Moje srdce které bylo patřilo tobě.. snažil jsem se bojovat jen kvůli tobě.. všichni věděli že to nepřežiju.. jen mi to nikdo neříkal. A já jim to za zlé nemám... Vždy budeš můj jediný...chci aby jsi se o Hopeho postaral a pokud ne přijdu tě strašit!!! A věř mi že to hezké nebude!:))))) miluju tě Kiri...

         Tvůj Denki.

,,kurva!" Zařval jsem a ještě víc se rozbrečel. ,,k-kde jsi t-to n-ašel?"
,,kluci když prohledávali věci které patřili Denkimu tak tam tohle našli.. a taky tam našli tohle." Podal mi cédéčko.
,,j-já to nechci!" Zavrtěl jsem hlavou.

,,vem si to.. on by to tak chtěl.. " já se na něj se slzami opět podíval a vzal si cédéčko. ,,po čase to bude dobrý.." ujistil mě Baku. ,,nebude.." on si povzdechl a to už do kuchyně přišel i Izuku s malým Hopem. ,, zlatíčko má asi hlad." Řekl Izuku a předal mi ho. ,,tak mu taťka dá papat." Usmál jsem se a začal dělat mléko.

_______________________

A je tu konec... Asi nikdo
Z vás tohle nečekal že 😅
Že někdo jako já napíše sad end..
Jakože nebudu lhát asi jsem si to promyšlela v hlavě nejspíše 50x ale
Došla jsem k tomuto.. snad mě nezabijete ♥️