Zůstaň / Stein27

Minulost

    Po probuzení jsem svůj pohled upřel na spící Lar vedle mě. Byla zachumlaná až po krk do peřiny. Pramínky jejích havraních vlasů jí padaly do obličeje a ona klidně oddechovala. Divím se, že jí ty vlasy nešimrají.

    Pár pramínků jsem ji odhrnul a dal za ucho. Laura něco zamumlala a zalezla ještě víc pod peřinu.

,,Kolik je hodin?" zeptala se ospale.

,,Bude osm."

,,Už?" povzdechla si.

,,Je víkend, tak můžeš ještě spát, jestli chceš."

,,Ale když já chtěla být alespoň trochu produktivní, víš. Chtěla jsem udělat takovou bytovou očistu."

,,To můžeš i tak. Však je teprve osm ráno. Na to máš celý den."

,,To máš asi pravdu.. Um... Petře? Jak dlouho tu budeš? Ne, že tě chci vyhánět, to si nemysli. Jen se ptám, abych věděla, kdy můžu začít uklízet byt, protože jak tady budu vše rovnat a tak, bude to tu vypadat jak po výbuchu." usmála se.

,,Ehm, já nevím. Nad tím jsem nepřemýšlel. Jen jsem tě chtěl pozdravit. Neměl jsem ani v plánu tady spát."

    Tohle vyznělo mnohem hůř než když jsem si to představoval v mojí hlavě. Myslel jsem, že to řeknu mnohem lépe, ale teď to spíš zní, že jsem se s ní ani nechtěl vidět.

,,Aha." zamumlala a sklopila oči.

,,Ehm, Lar?"

,,No?" přesunula svůj pohled na mě.

--pohled Laury--
,,Ne ne, jen mě napadlo, jestli bys nechtěla jet někdy ke mně. Jako do Brna, myslím. Nikdy jsi u mě nebyla a já jsem u tebe pečenej, vařenej."

,,Ehm, no já nevím. Musela bych zavolat do práce, aby mi dali volno a to samý v klubu, to mi asi takhle rychle nedají." pokrčila jsem rameny.

    Navíc bych se určitě musela omluvit tak na dva dny minimálně. A to nevím, jestli půjde.

,,Nemyslím teď, ale někdy v budoucnu. Prostě bys přijela a já bych ti ukázal Brno a kocoury..." pousmál se.

    Asi se vážně těšil na to, až mi na oplátku ukáže zase kousek svého života.

,,Tak dobře. Někdy přijedu. Ještě nevím, kdy, ale někdy určitě jo." usmála jsem se.

    Potěšilo mě, že Petr chce, abych přijela. Už dlouho mi tohle nikdo neřekl. Možná mi to nikdo nikdy neřekl. A už vůbec se mnou netrávil čas. Do toho nepočítám Tobyho s Danem. Jsme kamarádi už dlouho a víme, že se na toho druhého můžeme spolehnout. Netrávíme spolu čas pořád, ale s Tobym se vidím v práci a kluci se za mnou občas zastaví v klubu.

    Ale Petr? Ten se objevil v mém životě teprve nedávno. A to ještě ne úplně příjemným způsobem. A teď mě zve k sobě domů, aby mi ukázal kocoury. No není to k smíchu? Myslím, v dobrém smyslu slova. Přijde mi to od něj vážně milé.

    Ačkoliv se nám nechtělo vstávat, z postele nás vyhnal hlad. Jako vždy. Vymysleli jsme si, že se pokusíme o palačinky. Ani jeden z nás sice moc vařit moc neumí, ale za pokus a přiučení se novým věcem to stojí. Navíc těstoviny jsme zvládli s přehledem.

,,Nevím, jak ty, ale já umim maximálně udělat pudink, vařit párky v hrnci nebo udělat polívku z pytlíku." zasměje se Petr mezitím, co se snaží nastudovat recept na internetu.

,,Ještě umíš těstoviny. Jinak na tom nejsem o moc líp. Ale myslím si, že palačinky pro nás nejbudou problém... Snad."

    Nakonec jsme se dohodli, že si rozdělíme role. Já budu vše odměřovat a Petr to bude míchat dohromady. Sám řekl, že mu jde nejlíp míchání, tak jsem se toho ostatního ujala já.