Zůstaň / Stein27

Co potom?

    Po několika únavných hodinách v autě jsme konečně dorazili na slunečné pobřeží v Chorvatsku. Teď už nás čeká se jen ubytovat a potom už postel, do které se zachumlám a budu vyspávat až do druhého dne, protože jsem za celou cestu nezamhouřila oči. Prostě to nešlo. Mám ráda dlouhé jízdy, ale hlasité rádio a kluci, co byli zapálení pokaždé, co jsem je alespoň na minutu vnímala, do jiné debaty, ve které jsem se absolutně ztrácela.

,,Ještě se neraduj, čeká nás trajekt a pak ještě cesta autem." objal mě Petr, jakmile viděl můj unavený výraz.

,,Tys jí neřekl, že pojedeme ještě trajektem?" zasmál se Sofian.

    Se Sofianem jsme se už seznámili a musím říct, že jsme se si sedli. Je vážně milej. Přesně takový, jako ho Petr popisoval.

    Alespoň už vím, s kým Petr udělal tu písničku, o které se před čtvrt rokem tak moc mluvilo a všechny pohoršovala. Sofian se krátce zmínil o tom, že už pracují na další písničce, ale podobnosti mi ani jeden z nich říct nechce.

,,Ne, očividně na to zapomněl." protočila jsem očima a unaveně se opřela o Petrovo rameno.

,,Já vás miluju." culí se na nás Sofian ve zpětném zrcátku.

,,Radši koukej na cestu." napomene ho Petr.

    Sofian se jen zasměje a oči stočí k vozovce, která pomalu, ale jistě naloďuje na palubu trajektu.

,,Nechceš se alespoň trochu prospat?" zeptá se Petr, když už nám Sofian nevěnuje pozornost.

,,Ráda bych, ale nějak to nejde. Už se těším, až budeme na hotelu a já ulehnu do postele."

,,Neboj, dočkáš se. Pojedem už jenom hodinu. Ani ne." pohladí mě po stehně.

-- -- --

    Petr měl pravdu. Do hodiny jsme stáli před hotelem a chystali se ubytovat. Petr vzal naše kufry a já se zase postarala o batohy, které byly o něco lehčí.

    Během pár minut jsme dostali klíče a mířili na pokoj.

    Jakmile jsme otevřeli dveře, můj pohled zůstal zaseknutý na velké manželské posteli. Byla obrovská. Snad ještě větší než má manželská postel. Tahle byla doslova letiště.

    Rychle jsem se vyzula, popadla kufr, vyndala Petrovo tričko a zachumlala se do peřiny. Byla tu puštěná klimatizace, takže tu bylo celkem chladno, což tolik nevadilo. Pořád lepší než ty nekončící vedra.

,,Tos to vzala hopem." přilehl ke mně Petr s úsměvem.

,,Jo, protože chci spát, když už konečně můžu."

,,Chápu. Teď mám sraz s klukama, takže budu muset jít, ale pak se vrátím a až budeš vzhůru, můžem se jen tak projít po okolí. Jestli se teda probudíš ještě dneska." zasměje se a vtiskne mi pusu do vlasů.

,,Uvidíme." zamumlám díky únavě, která začíná působit.

,,Tak se hezky vyspi, barmanko." usměje se a já už jen slyším vzdalující se kroky a následné zaklapnutí/ zavření dveří.

--pohled Petra--
    S klukama máme sraz na recepci. Tak snad všichni přijdou na čas. Nerad bych plánováním a organizováním strávil zbytek odpoledne. Chtěl bych být alespoň trochu s Lar.

,,Laura je fakt super." promluví na mě někdo.

    Podle hlasu soudím, že to je Sofian. Otočím se na něj a uvidím, že spolu s ním přichází i David s Romanem.