Zůstaň / Stein27

Začátek

    Ráno jsem seděla zachumlaná v peřině na balkoně a vychutnávala si horký čaj. Sice nebylo úplně slunečno, ale i tak bylo příjemně.

    Najednou jsem uslyšela zvonění mého telefonu. Kdo mi volá v sedm hodin ráno? Vždyť všichni v tuhle dobu ještě spí. Nebo alespoň většina. Zvlášť o víkendu.

    Vzala jsem telefon a podívala se na displej. Willy? To už je vzhůru? Být na jeho místě, ležím v posteli s bolavou hlavou a nebo s hlavou v záchodové míse.

,,Ahoj?"

,,Čus, Lauro. Dík, že jsi včera pomohla Davidovi a Petrovi nás odtáhnout na hotel. Trochu jsme to s tím alkoholem přehnali." ozve se z telefonu rozbolavělým hlasem.

,,To slyšim."

,,Takže jako omluvu, že jsme tě včera otravovali, jsme ti přinesli snídani. Doufám, že jíš croissanty."

,,To jste nemuseli, ale děkuju."

,,No a otevřeš nám dveře?"

,,Co? Vy jste tady?" zaskočeně jsme se zeptala.

,,Ne, na Marsu. Čekáme dole, tak nám otevři." odvětil ironicky.

,,Tak chvíli počkejte." položila jsem to a šla zmáčknout tlačítko na otevírání dveří.

    Za chvíli už na mě zvonili. Otevřela jsem dveře a uviděla Petra, jak drží tašku z jedné pekárny. Když se Willy ptal na croissanty, myslela jsem, že mi nese třeba jen dva, ale ne, že vykoupil celý obchod. Když už jsme u toho Willyho... Kde je? Proč tu stojí jen Petr?

    Upřeně se na mě díval, ale nic neříkal. Z jeho kamenného výrazu nešla vyčíst žádná emoce. Nebudu lhát, lehce mě to znervózňuje, jak na mě kouká. Rozhodla jsem se ho ignorovat. Klid, Lauro. Vůbec tu není a nečumí na tebe.

,,Tady máš." podal mi tašku.

,,Děkuju." špitla jsem.

,,Kde je Willy?"

,,Když začal vycházet schody, udělalo se mu špatně, takže jsem šel já." vysvětlil.

,,Aha. A co ostatní?"

,,Calin zvrací už od rána a David teď sedí v autě a čeká na mě, až to tu vyřídim." vysvětlil.

,,No, už jsi to vyřídil, tak můžeš jít." odvětila jsem a začala zavírat dveře.

    On se beze slova opravdu otočil a se sklopenou hlavou začal scházet schody. To bylo tak lehké ho vyhodit? Myslela jsem, že to bude těžší.

--pohled Petra--
    Laura se se mnou nechtěla bavit. Viděl jsem to na ní. A taky že jo. Mezitím, co jsem scházel schody, jsem přemýšlel, že jsem další šanci s ní mluvit, propásl.

    Ještě se mi nechtělo jít. Chtěl jsem tady zůstat. S ní. A neptejte se mě na důvod, protože ho sám nevím. Prostě mě na ní něco zaujalo a já chci vědět, co.

    Otočil jsem se směrem ke dveřím jejího bytu a mé oči se střetly s těma jejíma. Ve dne vypadaly ještě více smutně než večer. Nejspíš to bylo kvůli tomu, že takhle na světle byly skoro až šedivé a bez barvy. Jinak předtím v noci je měla víc modré.

    Pohled jsem odvrátil a vydal se, tentokrát už bez ohlížení, k autu. Štve mě, že nemáme tolik času, abychom spolu mohli mluvit. Vždyť jsem u ní málem spal. Mezi námi by to bylo teď určitě jiné, kdybych s tím přespáním souhlasil.

    Zadumaně jsem si sedl do auta vedle Calina. Na jeho obličeji se měnily různé grimasy bolesti. Nejspíš mu bylo pořád špatně z jeho kocoviny.