Zůstaň / Stein27

Ranní pohoda

    Jakmile jsem ráno otevřela oči, naskytl se mi pohled na prázdnou polovinu postele. Petr vedle mě už neležel. Ani batoh s věcmi tu neměl. Odešel? Vždyť jsme se včera už udobřili. Dobře, ne úplně, ale alespoň jsme už po sobě neječeli.

    Šla jsem se podívat ke vchodovým dveřím, jestli tam má boty. Bez nich by přece neodešel.

    Z mého plížení se bytem mě vyrušil zvuk vody, který šel z koupelny. Vzápětí se dostavil i pocit úlevy, že Petr neodešel. A já už myslela, že vzal nohy na ramena po mém včerejším chování. Nejspíš bych mu to neměla ani za zlé. Nejradši bych si nafackovala.

    Řekla jsem si, že Petra nebudu rušit a tak jsem se zachumlala do hebkého plédu a posadila se na gauč. I když už je léto, stále je mi po ránu zima. Navíc stejně ještě nejsem na tolik vzhůru, abych něco začala být produktivní.

    Ani ne za čtvrt hodiny vyšel Petr z koupelny. Měl mokré vlasy a ručník omotaný okolo pasu. Můj pohled pomalu ale jistě sjížděl k lemu bílého ručníku. Panebože, kam se to dívám.

    Oči jsem okamžitě přesunula směrem k oknu, kterým už dávno prosvítalo slunce. Do obličeje se mi nahrnula červená barva a já myslela, že se hanbou propadnu. Ale i přes mojí snahu necivět na Petrovo tělo, jsem stále pohledem sklouzávala právě k onomu ručníku. Nebo spíš k tomu, co měl pod tím. Doufám, že si nevšiml, jak na něj zírám.

    Hned jak mě spatřil zavrtanou po krk v plédu, rozešel se s úsměvem ke mně. Nevypadá, že by si toho mého okukování všiml.

,,Ahoj." dal mi pusu na čelo a posadil se vedle mě.

,,Ahoj."

,,Co to, že ještě nespíš? Je teprv půl sedmé."

,,Nevím. Proč ty nespíš?"

,,Nemohl jsem spát. Tak jsem si šel dát sprchu, když už jsem byl vzhůru."

    Petr na chvíli odvrátí zrak a poté se mi podívá opět do očí. Podle jeho výrazu soudím, že mi chce něco říct.

,,Chci se ti omluvit. Za ten včerejšek.. Přehnal jsem to. Nějak se to ve mně nakupilo a já už ti to prostě potřeboval říct nebo se o tom alespoň zmínit."

,,Taky se chci omluvit. Mohla jsem reagovat líp. Ale naštvalo mě, cos o mně řekl. Spíš mě mrzelo, že se si tohle o mně myslíš."

,,Nemyslím, jen mám o tebe strach. Nechci, abys do něčeho spadla."

,,Já vím. Ale jsem vážně v pohodě. Jen prostě mám takový období, kdy nemám moc na něco chuť a žaludek mám prostě na vodě." pokrčila jsem rameny.

    Zase lžu. Ale nebudu mít mu přeci říkat, že hubnu, protože jsem přes rok nabrala skoro deset kilo. Je to zaokrouhleně, ale i tak je to dost.

    Ale dneska, ještě než přišel Petr, jsem se vážila a měla už míň než včera, takže to jde asi docela dobře. Co si budem, docela mi to udělalo radost. Hned jsem byla blíž k cíli. Tedy původní váze.

,,Dobře, ale kdyby se něco dělo, tak jsem tady." stiskl mi ruku a já přikývla.

--pohled Petra--
    Nevím, proč, ale nějak jí nevěřím. Podle mě mi prostě něco tají. Nebo mi při nejmenším říká jen část toho tajemství. Ale dostat to z ní jen tak nemůžu. Potom si mě bude držet dál od těla, jako to bylo předtím. A to bych byl vážně nerad. Takhle se mi alespoň s něčím svěří. Třeba mi časem řekne víc.

    Do toho ještě musím řešit Calinův problém s jeho přítelkyní, protože on sám je z toho úplně mimo. Lépe řečeno, úplně zoufalý. A proč? Protože je to hovado. Nemyslící hovado. Ale já nemám co říkat, sám nejsem o moc lepší.