Zůstaň / Stein27

Tajemství

   Co mi sakra chce? Však jsem Danovi říkal, ať mu vyřídí, že ty čísla chci jen pro jistotu, kdyby se něco stalo. Třeba, že by se Lauře něco stalo. Ale s ní jsem mluvil před hodinou, tak proč by mi psal?

Tobiáš: Ahoj, Dan mi říkal, sis vzal naše čísla, kdyby se náhodou něco dělo. Tak co by se mělo přesně dít? Jako něco
s Laurou nebo?

Me: nic by se nemělo dít, ale abychom na sebe měli prostě kontakty

Tobiáš: Ale něco se děje, ne? Já bych si na tebe jinak číslo nebral. Neber si to osobně.

Me: neděje se nic, takže nemusíš plašit

Tobiáš: Dobře no

    Nebudu ho přece ohledně Laury děsit. I kdybych se mu o ní jen lehce zmínil byl by oheň na střeše. Lar měla pravdu. Toby je vážně horká hlava. Určitě by to šel hned s Laurou rozebírat.

    Radši už nad tím přemýšlet nebudu. To bych oči zavřel až k ránu a zítra musím brzy vstávat, takže se chci alespoň trochu vyspat.

-- -- --

--pohled Laury--
    Ještě jednou jsem naposledy zkontrolovala tašku, kterou jsem si přehodila přes rameno a vyrazila z pokoje. Za dvacet minut mi jede vlak, tak ať to stihnu.

,,Budeš nám chybět, Lauri." obejme mě mamka, která má na krajíčku.

,,Vy mně taky, mami. A nebreč. Neodjíždím na druhou stranu světa." usměji se.

,,Ale já mám takový pocit. Zase se dlouho neuvidíme." utře si stékající slzu.

    Pokaždé, co odjíždím zpět do Prahy, se chová, jako by mě už nikdy neměla vidět. Nevadí mi, že to dělá, ale já tyhle věci prostě nějak nepociťuji.

,,Alespoň se na mě budete těšit." obejmu i taťku a vydám se ke vrátkům.

,,Tak se mějte, ahoj." zamávám jim a zamířím k nádraží.

    A opět mě čeká dlouhá cesta do Prahy. Už abych ji měla za sebou. Dneska opravdu nemám náladu na posedávání v hromadné dopravě. Alespoň, že jsem chytla autobus bez přestupů.

-- -- --

    Jakmile autobus přijel a já se konečně uvelebila na sedadle, přišla mi zpráva od Petra. Teď je na Zrce, takže se v budoucím týdnu neuvidíme. Maximálně přes videohovor.

Petr: v kolik budeš doma?

Me: po třetí, ale v půl čtvrtý určitě už jo, proč?

Petr: říkalas, že dneska jedeš domů ne?

Me: jo jo, to jo a potřebuješ něco? já jen, jestli to nespěchá

Petr: ne ne, jen jsem chtěl vědět, kdy se vrátíš

    Ty jeho tajnosti úplně miluju. On mi prostě nikdy nemůže říct, co má za lubem. Teď abych na to celou cestu myslela. Proč to prostě nemůže říct nebo napsat rovnou?

-- -- --

    Pár minut před půl čtvrtou jsem už odemykala dveře od paneláku. Autobus přijel o trošku déle než měl, jinak bych se domů dostala dřív. Ale tak to jsem mohla čekat, když jedu do Prahy a ještě ke všemu do centra.

    Pomalu začnu vycházet schody, když vtom najednou uslyším, jak na mě někdo z vyššího patra volá. Podívám si nahoru a uvidím starší paní, která bydlí pode mnou. Párkrát do týdne se vždycky potkáme.