Zůstaň / Stein27

Toho budeme litovat

    Lar přesunula svůj pohled na mé rty. Bylo jen otázkou času, kdy se to znova stane. Myslel jsem, že si to rozmyslí a že mě třeba zastaví i kocouři, kteří nám leží na klínech. Ale jako naschvál se oba zvedli a někam odběhli. Zrádci.

    Lauřin pohled kmital z mých očí na rty čím dál rychleji. Pomalu jsem se přiblížil a počkal, jestli neuhne a nevymluví mi to. Nic. To mě opravdu nezastaví?

    Ani necouvla. Její horký nepravidelný dech jsem cítil na rtech. Tohle nejde. Tohle je špatně. Řekli jsme si, že budeme jen kamarádi... 

    V tom případě, proč mě do háje nezastaví? Vždyť si myslí to samé. Neměli bychom tohle dělat... Aghh, srát na to, co bychom měli a neměli.

    Vrhl jsem se na její rty. Laura začala hned spolupracovat. Já se prostě neponaučím. Jednou řekla ne a já to zkouším dál. Oba toho budeme litovat, to je mi jasné už teď. Já toho, že jsem to zase udělal a ona toho, že si to nechala líbit, i když má toho svého "kamaráda".

    Laura mi obmotala ruce kolem krku a tím si mě přitáhla blíž. Sedět vedle sebe nebyla úplně příjemná pozice na tohle.

    Chtěl jsem Lar posadit k sobě na klín, ale ona byla rychlejší a udělala to sama od sebe. Dobře, s tímhle jsem moc nepočítal.

    Než jsem stačil cokoliv říct, Laura mě znovu políbila. Mnohem vášnivěji než předtím. Ne, že by mi to nějak vadilo, ale je to pro mě trošku nezvyk, když jí znám spíš jako uzlíček nervů.

    Rukama jsem si ji za boky přitáhl blíž a polibek opětoval. Oba jsme to chtěli, cítil jsem to. I na Lauře to bylo vidět.

    Odtáhli jsme se od sebe, abychom nabrali alespoň trochu vzduchu. Opřel jsem si čelo o to její a rozdýchával jsem, co se právě stalo.

,,Petře, tohle nemůžeme." řekla zadýcháně Laura.

,,Jo-eh-jasně, promiň. Nevím, co to do mě vjelo. Navíc máš přítele, to je logický, že to nejde."

    Že má přítele? Proboha, proč jsem nemohl říct, jen to, že prostě není správné to, k čemu se tady schyluje. Ani nevím, jestli někoho má nebo jestli je s tím Jakubem nebo jak se ten týpek jmenuje.

,,Nemám přítele, ale už to taky není jen kamarád... Nerada bych mu nějak ublížila."

,,Aha." špitl jsem.

    Jenže zatím ubližuješ ty mně, Lauro. Ničí mě, že to nejsem já. Že sis nevybrala mě. Spíš mě to pěkně štve. Agh, ani tohle není správné slovo. Sere mě, že tě nemůžu mít. Ani nevíš, jak moc.

    I když mi momentálně Laura řekla, že už je prakticky zadaná, stále na mně seděla. Ani se nepohla. Jakoby nechtěla, aby tato chvíle skončila.

,,Je to prostě špatně." dodala.

,,Jo, máš pravdu. Měli bychom s tím přestat."

    Podívala se na mě a následně na moje rty. Její pohled mě akorát utvrdil v tom, že přemýšlí nad tím samým, co já.

,,Petře..." zašeptala a svraštila čelo.

    Nevydržel jsem to. Znova jsem spojil naše rty a vyplnil tím tak mezeru mezi námi. Jediné, na co jsem v tuhle chvíli myslel, bylo odnést Lauru do ložnice a tam... No vy víte, co. Protože, co si budem, z toho, jak na mně Laura sedí, mi docela tvrdne a jestli to takhle půjde dál, nevydržím to a do tý ložnice jí fakt odnesu.

    Jemně jsem ji skousl spodní ret, aby se mi pozvrdilo, to co si myslím a to, že chce pokračovat. Laura zavzdychala a poposedla si. Panebože. To mi snad dělá naschvál. Ještě jednou se mi na tom klíně zavrtí a nedonesu ji ani do té ložnice.