Zůstaň / Stein27

Nejde zapomenout

    Už nějakou dobu čekám na nádraží na vlak z Brna do Prahy. Doufám, že jsem Lauru neprošvihl. Potřebuji s ní mluvit o tom, co se mezi námi stálo. Nejlépe ihned.

    V momentě, kdy už odcházím s myšlenkou, že to čekání bylo zbytečné, se objeví Lar s pár lidmi po svém boku. Podle jejich soustředěných a zároveň zmatených výrazů soudím, že řeší, na jaké nástupiště mají nastoupit.

    Z rozhlasu se ozvalo oznámení, že vlak do Brna přijede za necelých pět minut. Celá skupina se rozešla směrem ke schodům na nástupiště. Tak jo. Tohle je ta chvíle, na kterou tady celou dobu čekám.

    Rozešel jsem se jejich směrem a doufal, že vlak bude mít zpoždění. Jsou to přeci jen České dráhy. Ty mají zpoždění skoro vždycky.

    Teď ještě vymyslet, co jí řeknu. Mozek mi běžel na plné obrátky, což se často nestává. Ale nehodlám riskovat, že Lar řeknu nějakou blbost.

    Vlak přijel a celá skupina včetně Lar zamířila ke vchodu do vlaku. Zrychlil jsem krok, abych ji ještě stihl. Dobře, teď už jsem běžel, přímo sprintoval. Musím říct, že bych měl zlepšit svoji kondici, jinak mi za chvíli svojí službu vypovědí i plíce.

    Do háje. Už jsou někde uvnitř vlaku. Neměl jsem čas ji uvnitř hledat. Procházel jsem kolem oken, abych viděl, jestli náhodou nesedí někde u okna.

    Zdá se, že se na mě štěstí usmálo. Lar seděla u okna a pravděpodobně něco dělala na telefonu. Teď je ideální chvíle jí napsat zprávu. Alespoň budu vědět jestli mě ignoruje nebo ne.

podivej se z okna

    Na Lauřiným výrazu bylo vidět, že si té zprávy všimla. Otočila se přesně tak, jak jsem chtěl. Vyděšeně se na mě dívala a ani se nepohnula. Vypadala, jakoby viděla ducha.

    Vytočil jsem její číslo a čekal, až to zvedne. Podívala se na mobil, potom zpátky na mě a následně svůj pohled stočila zpět na displej.

,,A-ano?" nejistě si přiloží telefon k uchu.

,,Musíme si promluvit."

,,Není o čem, Petře."

,,Je o čem. A musíme to vyřešit. Nechci na tebe tlačit, ale chci vědět, jak to teď mezi námi je vzhledem k tomu, že mě od té doby ignoruješ."

,,Nevím, co to do mě včera vjelo, chápeš? Proto to nechci řešit. Zapomeň na to, Petře." s těmito slovy ukončila hovor a odvrátila pohled.

    Do prdele. Jak jako zapomeň!? Na to nejde zapomenout. Včerejšek byl něčím jiný. Laura mi věřila víc než obvykle. Nemůžu na to zapomenout, i když náš vztah potom půjde do kopru. Pro někoho by to mohla být jen bezvýznamná noc, ale pro mě ne. Nemůžu ji jen tak vymazat z hlavy lusknutím prstů.

    Přitahovala mě. Toužil jsem po ní. Po všech stránkách. Ale nechtěl jsem jí dostat jen do postele. Chtěl jsem, aby se se mnou cítila v bezpečí a milována vzhledem k předešlé vztahové zkušenosti. Chtěl jsem jí ukázat, že vztah může být i hezký... To už jsem ale jednou říkal, že?

    Její číslo jsem vytáčel bez přestání dokola. Kurva, Lauro, zvedni to. Musíš to zvednout. Prosím... Nic.

-- -- --

--pohled Laury--
    Každou chvíli by se měl objevit Kuba a vyzvednout mě. Otázka, jestli jsem nervózní, je v tomto případě úplně zbytečná. Mám stažený žaludek a moje ruce se třesou víc, než kdyby bylo zemětřesení. A o mém knedlíku v krku ani nemluvím. Co když na mně Kuba pozná, že se něco stalo? To mu budu muset lhát? Mám mu říct pravdu?