Tajemství Bílé hvězdy

Kapitola 1.

Bělinka se probudila a ucítila pach své matky , který jí vždycky uklidnil. Nastražila ouška a se zájmem poslouchala šramot , který se ozýval někde dál od ní. Věděla že je v doupěti ale ona chtěla jít ven , prozkoumat svět ! 

Potom na sobě ucítila drsný jazýček své maminky , který jí přejížděl po zádech. Bělinka se zavrtí a přetočí se . Potom ucítí nový pach , ohlédne se tím směrem ale její očička jsou stále slepené. „ ahoj , Jantarovko !", promluví něčí hlas. Bělinka nasaje vzduch a pozná že voní jinak ale jistě to není nepřítel. 

Ten někdo se skloní nad zlatou kočičku a úsměje se „ ahoj ty drobečku ", mňoukne s něhou. Bělinka se usměje a a zkouší se postavit. Jantarovka jí pomůže a tak Bělinka zkouší rovnováhu na svých zatím dost vratkých tlapičkách. 

„ dělá velké pokroky jak vidíš Kameňáku !", mňoukne pyšně na tmavě šedého kocoura Jantarovka. Bělinka opět žuchne na zem a nespokojeně vypískne. Kameňák přikývne „ to ano , je to silné kotě !", „ jistě už brzy otevře oči ", . 

Kameňák se k Bělinčině matce přitiskne a pohladí jí ocáskem. „ vím jak se cítíš sestřičko , ale ty to zvládneš! Bělinka ti ho bude navždy připomínat , dává na vás obě pozor z lovišť Kočičích předků",. Jantarovka přikývne a přitáhne si svou dcerku blíže k sobě. Bělinka ucítí na svém kožísku teplo které vydávalo zapadající slunce se kterým cítila příval nové energie.

Už se nemohla dočkat až uvidí a pořádně pozná svět kolem sebe , až se rozeběhne lesní pěšinou a bude lovit společně s ostatními. Už to bude jistě brzy - pomyslí si zatímco se tiskne ke své matce.

Omlouvám se že tak krátké, a nudné 🩵