Tajemství Bílé hvězdy

Kapitola 9.

Bělinka se probudila v mechem vystlaném pelíšku. Vzduch voněl deštěm a mezerami v doupěti dovnitř pronikaly sluneční paprsky. Kočička si tlapkou protřela oči a rozhlédla se po doupěti. Všichni spali až na Jantarovku. 

Krásná šedá kočka seděla u vchodu ze školky a pozorovala oblohu. Bělinka přemýšlela na co asi myslí, a v tom si vzpomněla na kočičího ducha který jí včera zachránil život.

Bělinka došla ke své matce a položila jí ocásek na rameno. Kočka ucukla ale když si všimla Bělinky , usmála se. „ ahoj dcerko moje ", mňoukla a olízla jí ouška. „ mami ? , já jsem včera potkala tátu ", mňoukla a sledovala jak Jantarovka ztuhla „ když mě honila ta liška, spadla jsem přes okraj útesu. Ale objevil se můj táta a dodal mi sílu ". 

Sledovala jak se Jantarovce do očí nahrnuly slzy , které se že všech sil snažila potlačit. Bělinka byla rozhodnutá se zeptat , dovědět se pravdu o svém otci. „ kdo byl můj otec , chci to vědět !", „ prosím", dodala . Jantarovka si lehce povzdechla „ jsi svému otci, velmi podobná", mňoukla „ měl zlatou srst a stejně tak zlaté srdce , " „ vždycky statečně bojoval za svůj klan , každému v nouzi pomáhal "

„ miloval tě nadevše ale...". Bělinka cítila brnění v kožíšku „ co se stalo potom ?", zeptala se a cítila jak se jí stahuje hrdlo. „ území Měsíčního klanu bylo napadeno jezevci, Úsvit - tak se jmenoval , se hrdě vydal do čela kruté bitvy , že které se už nevrátil ". Jantarovce se zlomil hlas. Bělinka chápala že to musí být těžké o svém mrtvém druhovi mluvit, jí samotné bylo do pláče. 

Zároveň byla na Úsvita neskonale pyšná, byla hrdá na to že právě on je jejím otcem , a ona mu udělá radost!. Bude se pilně trénovat a jednou se z ní stane uznávaná válečnice . Stejně jako z něho !.

Bělinka se přivinula ke své matce a potom vyběhla ven ze školky. Na obloze se na ní mračily šedé mrak ale to jí náladu nezkazilo. Uviděla na konci mýtinky Šípkotlapku a vydala se k ní aby se zeptala co má dnes na práci. Bílá kočička s černým uchem a hnědými flíčky na těle , si zrovna povídala s Dubotlapkou a vypadala šťastně. 

- to se nestává často - , pomyslela si. Šípkotlapka byla stále mrzutá a nikdy jí nic nebylo dost dobré , nad každého se povyšovala . Snad až na Dubotlapku. Bělinka si nebyla jistá jestli je to proto že tenhle kocourek je syn Hromového měsíce. Nebo jestli je to jen velké přátelství mezi nimi. 

„ ahoj ", mňoukla Bělinka ,  zatímco Šípkotlapka na ní vrhla pohrdavý pohled, Dubotlapka se usmál a pokynul jí aby si sedla k nim. „ co mám dnes dělat ?", zeptala se Bělinka a vrhla na učedníka tázavý pohled. Světle hnědý kocourek se zamyslel a potom mňoukl můžeš nám pomoct nanosit vodu starším. " „ vezmeme tě do lesa abychom nazbírali mech do kterého napustíme vodu ". Zlatá kočička přikývla .

Kocourek jí ještě šeptl do ouška „ a ne že zase někam zmizíš ", mňoukl laškovně. Bělinka ho plácla přes uši „ ty myší mozku, takovou hloupost už nikdy neudělám ".

„ jdeme už ?!, nebo tu budeme stát celý den ?!", mňoukla naštvaně Šípkotlapka. Bělinka se vydala za ní ale objevil se ořed ní stín „ Bělinko !", kam to jdete ?", zeptala se krémová kočička. Bělinka se s ní pozdravila čumáčkem „ jdu pomoct učedníkům s vodou pro starší ", odpověděla a Bobulka přikývla 

„ a kde jsou ti dva ospalci ? Neměli by ti pomoct ,?", zeptala se kočička a aniž by čekala na odpověď, rozběhla se do školky. Bělinka se musela usmát když slyšela jak Bobulka říká „ notak , vstávat vy spáči , Bělinka pitřebuje pomoct !". Potom se ozval zývnutí .

„ ale notak Drápku , přece neprospíš celý den !", mňoukala Bobulka. Za malou chvíli z doupěte vystřelil Jestřábem a hned za ním Drápek. Následovaný Bobulkou , která měla ve tváři samolibý výraz. 

Bělinka se zasmála a mňoukla „ dnes půjdeme pro vodu a mech do lesa, tak pohněte !", potom vyrazila vpřed a cestou mňoukla „díky ", směrem k Bobulce. Ta přikývla a toužebně se usmála. Bělinka doběhla k Dubotlapkovi a otočila se směrem k Bobulce.

„ nevadilo by ti kdyby šla s námi i Bobulka ? , alespoň nám to půjde rychleji ", mňoukla a zadívala se prosebně do jeho modrých očí. 

Hnědý učedník se díval na Bělinku a potom na Bobulkou a potom přikývl „ fajn, ale jestli _", „ 

„díky Dubotlapko !", kocourek se usmál a pohladil jí ocáskem. Krémově zbarvená kočička k nim doběhla a radostně mrskala ocáskem „ děkuji ti Bělinko !", zlatá kočička jen zavrněla „ není zač ".

Potom se celá šestičlenná skupina vydala k lesu . Když pod sebou cítila znovu jehličí a měkký mech zalily jí vzpomínky na zběsilý úprk před Liškou, zahnala je a užívala si krásně vyšlapanou cestu , zpěv ptáků a šumění stromů.

Dubotlapka se zastavil na mýtince a Bělinka radostně shledala že je na ní spousta mechu. Po vzoru obou učedníků , vzala do tlamičky mech . Násala jeho čerstvou vůni a sledovala jak i Jestřábek , Drápek a Bobulka si užívají krásu lesa. Potom vyrazily k nedalekému potůčku, který se táhl napříč jejich územím.

Opatrně namočila mech do vody a dávala si pozor aby ho neupustila. Potom však vyprskla smíchy když viděla jak Jestřábek spadl do vody . „ ty popleto, máš namáčet mech , ne sebe ", mňoukla .

„ no teda bratříčku , to bys si netipla že zrovna tebe uvidím plavat !", smála se Bobulka a ignorovala Jestřábkův naštvaný výraz. „ snad byste mi mohly pomoct z té vody než tam tak spát ?!", prskl ale Bělinka viděla v jeho očích smích.

Obě kočičky na sebe mrkly a vrhly se na pomoc Jestřábkovi. Bělinka supěla únavou ale nakonec se jim to přece jen povedlo. Kocourek si ihned začal čistit srst a oklepal se tak silně až kolem létaly kapičky vody. „ hej !", vykřikla Bělinka když ji zasáhla sprška .

„ to máš za to ", zasmál se Jestřábek . „ odcházíme !, ozval se hlas Šípkotlapky. Koťata posbírala mech a všichni se vydali zpět do tábora.

Bělinka vzala svůj mech a společně s ostatními vyrazila k doupěti starších. V jejich doupěti panoval klid a šero. Chvíli trvalo než si na to její oči zvykly. Po chvíli ale v pološeru rozeznala štíhlou siluetu patřící Pavučině. Byla to nejstarší kočka v klanu a Bělinka si jí , jako všichni ostatní vážila . 

„ neseme vám vidu ", mňoukl Dubotlapka. „ to je od vás milé děkujeme ", mňoukl stařecký hlas Pavučiny, že kterého byla znát moudrost.

Že stínů náhle vykročil obrovský, chundelatý kocour s tmavě zrzavou srstí a kočky si prohlížel nevrlýma temně zelenýma očima. „ zdravím tě Žabochlupe. ", promluvil Dubotlapka a uctivě sklonil hlavu. 

Na výrazu kocoura se nic nezměnilo ale Bělince připadalo že jeho iči trochu zjihly. Potom se sehnul a napil se z hromádky mechu. Přidala se k němu také Pavučina a Bělinka si tak mohla prohlédnout její černobílou srst a zjizvený čumák. 

Bělinka na ní zírala s posvátnou úctou. Kočka zvedla ladnou hlavu a podívala se na Bělinku pronikavě modrýma očima a ona měla pocit že jí vidí do duše . 

Potom však obrátila pohled k ostatním „ děkujeme vám za vodu, jsme rádi že náš klan má tak laskavé členy ". Žabochlup mrskl ocasem. Potom se všichni odebrali pryč a Bělinku do očí bodaly sluneční paprsky. 

Otočila se na Jestřábka s Drápkem „ co kdybychom se pidívaly za Stračkou jak se jí vede ?", navrhla. „ skvělý nápad", zavrněl Drápek a Jestřábek přikývl. Potom se rozeběhly k doupěti léčitele a Bělinka doufala že uslyší pouze dobré zprávy.