Tajemství Bílé hvězdy

Kapitola 7.

Bělinka se drala dál a dál podrostem , vedle ní běželi neochvějně její kamarádi. Packy jim bušeli o zem posetou trny a větvičkami. Blížili se k východu. Stále cítila ten odporný puch , který si už bude navždy pamatovat pokud se z toho vůbec dostanou živý. Bělinka se zajíkla hrůzou - to já jsem je sem přivedla, jestli zemřou nikdy si to neodpustím - pomyslela si. 

Přeskočila poslední větev a ocitla se venku na volném prostranství. Rozhlédla se, na první pohled tu šelmu nebylo vidět ale ona nepochybovala o tom že je jim v patách. Cítila přerývavý dech obou kocourků . Nikdo z nich nemluvil ze strachu že je  liška uslyší. 

„ pojďme rychle odsud ", šeptla zlatá kočička. Oba přikývli a potom se dali do běhu. Bělinka uháněla co jí síly stačily ale v tom ztuhla, z křoví naproti se vynořila zrzavá šelma a s vyceněnými tesáky se k nim blížila . 

„ pryč !", vypískl Drápek a vyběhl , Bělinka se rozeběhla za ním a  za sebou slyšela dusot tlapek Jestřábka. Hnědý kocourek jí dohnal a mňoukl „ musíme se rozdělit !". 

Bělinka přikývla nechtěla žádného z nich opustit ale tak budou mít větší šanci na únik. Jestřábek  se vrhl do trávy napravo od ní a Drápek nalevo. Sama se rozběhla k hustému Lesu a doufala že pokud se liška vydá za ní ztratí se jí v podrostu. 

Zavřela oči a v duchu vyslala prosbu ke Kočičím předkům. Rychle přeskakovala keře a spadlé kmeny. Cítila jak jí tuhne krev v žilách když za sebou uslyšela vrčení a dusot těžkých tlap. Neodvažovala se podívat za sebe , věděla že liška je jí v patách. Na konci lesa uviděla světlo které se s každým jejím krokem  přibližovalo. 

Myslela na své přátele - alespoň zemřu já a ne oni - . Vybavila si Černého kocourka se zrzavým uchem a jiskřivýma zelenýma očima. I Jestřábka - tmavě hnědého kocourka , který jí vždycky stál po boku a oranžové oči které se jí vypalovaly do mysli. 

Půda pod jejíma tlapkami se změnila v písek. Na tomhle místě ještě nikdy nebyla a na otevřeném prostoru se nedalo nikde schovat. Bolely jí plíce z toho běhu ale nesměla zpomalit, vrčení za ní sílilo a ona věděla že jí dochází síly. Rychle se ohlédla přes rameno a spatřila lišku která jí s hladovým pohledem sledovala. 

V tom jí zmizela půda pod tlapkami . Několik dlouhých vteřin plachtila vzduchem  a zoufale se snažila něčeho zachytit. Konečně se její drápky zachytili o větev vykukující ze skalnatého povrchu . Pevněji zaryla drápky do kůry a děkovala za to že měla tuto větev v cestě. Pod ní se totiž jako nekonečná díra rozpínala průrva jejíž konce nebylo vidět. 

Bělinka na sucho polkla při pomyšlení že už mohla dávno ležet na dně té temnoty. Potom uslyšela kvílení a vřeštění . Překvapeně zvedla hlavu ale na vršek skály nedohlédla. V tom ní poskočilo srdce když uslyšela známý hlas Narcisy „Pírko , cítím tu čerstvý pach Bělinky , musí být nějde poblíž ". Bělinka zoufale vypískla „ jsem tady !". Ale nikdo se neozval. 

Cítila jak se  větev trochu nalomila , jestli se odsud nedostane včas..... Raději na to nechtěla myslet. V tom jí ovanul vánek , který jí zahřál u srdce a všechen strach byl rázem pryč. 

Ozval se hlas vedle jejího ouška , byl cizí ale zároveň důvěrně známý „ šplhej Bělinko , šplhej ". „ já...já to nedokážu", vysoukala ze sebe Bělinka. „ zvládneš, budu tě vést, musíš mi věřit dcero  moje ty to zvládneš, zvládneš cokoli !". Bělinka ztuhla „ tati ,?", . Nic se neozvalo ale měla pocit jakoby se jí někdo otřel o bok. 

Podívala se nad sebe a začala šplhat. Opatrně vyskočila na malou prohlubeň ve skále , lehce zavrávorala vzad ale síla kočičího ducha jí držela aby nespadla. Drápala se kupředu a při každém klopítnutí vedle sebe cítila hřejivé teplo. Drápky už jí bolely a po čumáčku jí stékal pot. 

„ ach Bělinko tady jsi !, ", mňoukl jemný hlas  mladé válečnice. Zlatá kočička zvedla hlavu a vydechlla úlevou když nad sebou spatřila ustaraný obličej Narcisy. Válečnice se natáhla přes okraj srázu a popadla Bělinku do zubů. A za zátylek jí vytáhla nahoru. 

Bělinka se dotkla země, bylo to příjemné zase cítit pevnou půdu pod nohama. Narcisa se na ní podívala  oříškově hnědýma očima. „ ach Bělinko co vás to u Kočích předků napadlo ?!, bez dozoru opouštět tábor je zakázané , jste ještě koťata!". Bělinka se pod návalem jejích slov celá zkrčila. 

„ celý klan vás teď hledá !, díky Kočičím předkům jsem tě našla , víš jaký měly vaše matky strach ?". Z keře se vynořil Pírko a v modrých očích se zračila úleva když spatřil Bělinku. „dal jsem té lišce co proto !", mňoukl . Narcisa přikývla a potom se obrátila zpět k ní. 

„ našli se už Jestřábek a Drápek ? ", zeptala se Bělinka a srdce se jí stáhlo v obavě toho nejhoršího. „ to nevíme , nejspíš se to dozvíme až v táboře, ", mňoukl Pírko . „ teď tě ale také musíme do tábora dopravit ". Šedě mourovatý kocour jí chytil za zátylek, Bělinka chtěla protestovat že přece dokáže dojít sama . Ale musela si nakonec připustit že padá únavou. 

Narcisa se vydala k lesu a Pírko jí následoval i s Bělinkou v tlamičce. Zlatá kočička se ještě ohlédla zpět k místu kde málem přišla o život a zašeptala.

„ díky tati ". Nevěděla jestli se jí to jen nezdá ale měla pocit že slyšela odpověď.

„ nemáš zač dcero moje , ještě nepřišel tvůj čas, tvůj klan tě bude ještě dlouho potřebovat "