Tajemství Bílé hvězdy

Kapitola 17.

„ Jestřábku , vstávej" mňoukl něčí hlas. Byl to Drápek který stál vedle něj a žďuchal do něj tlapkou. „ notak, přece nechceš prospat celý den. 

Jestřábek si unaveně promnul oči a posadil se. „ jo , vždyť už vstávám " mňoukl nevrle a zhluboka si zývl. Včera večer nemohl usnout protože stále přemýšlel nad tím co se asi stalo jeho nejlepší kamarádce . Když se konečně uvelebil byl už měsíc vysoko na černém nebi 

Jestřábek ze sebe oklepal poslední zbytky spánku a zadíval se na Drápka , jehož černá srst ve světle paprsků zářila. „ už se vrátili ?", zeptal se Jestřábek s nadějí v hlase. 

Kamarád sklopil oči k zemi „ ne , ještě ne " . Jestřábkovi se samou bezmocí podlomily tlapky. Chtělo se mu vřískat nespravedlností ale nakonec jen spolkl hrubé zklamání.

„ neboj , oni jistě brzy přijdou " , mňoukl směrem k Drápkovi a snažil se aby jeho slova zněla pozitivně. 

Kocourek na něj upřel zelené oči a lehce se pousmál „ doufám " mňoukl tiše . Jestřábek se zhluboka nadechl a do čumáčku ho udeřily neznámé pachy , které včera neměl sílu prozkoumat. 

Jejich nový  tábor se nacházel v písčitém dolíku udusaném mnoha generacemi kočičích tlapek. Kolem byl obehnaný vysokými skalami z pískovce , v jejichž trhlinách tu a tam vyrůstal vřes a hlodášové keře. 

Kolem byla postavena provizorní doupata a z kamenného ostrůvku uprostřed tábora vznikla velká skála. Na ní seděla Bukvice a pečlivě na vše dohlížela. 

Jestřábek sledoval Dubotlapku s Šípkotlapkou , kteří nosili větvička a suchou trávu na stavbu doupat. Skupinka válečníků vedená Jeřabinou. se zrovna vrátila zpět do tábora a v tlamičkách naštěstí nesli hojnost úlovků. 

Většina členů klanu se podílela na výstavbě doupat. Rákos s Můrou zrovna zabezpečovali školku zatímco Malinovouska s Levhartkou a Hbitým ocasem pracovali na válečnickém doupěti.

„ pojď, půjdeme se zeptat zda nemůžeme i my s něčím pomoct " , mňoukl Drápek a Jestřábek přikývl aspoň na chvíli zapomene na svoje starosti.

Černý kocourek se zrzavým uchem se rozeběhl a on ho následoval ke stavějícímu se doupěti pro válečníky .

„ ahoj Můro ", oslovil Drápek, šedivou, chundelatou kočku a ta se na ně otočila s lehce nevrlým výrazem ve tváři. „ co chcete ?", zeptala se a olízla si tlapku. „ chtěli bychom vám pomoci " mňoukl pro změnu Jestřábek. 

„ ach tak " , Můra na ně upřela tmavě zelené oči „ no práce je hodně takže budu ráda když mě a Rákosovi pomůžete , mohli byste přinést mech na podestýlku . Roste kousek za skalami u malého potůčku " 

Jestřábek se pousmál alespoň bude moct vystrčit tlapky ven z tábora „ dobře, jdeme na to " vykřikl a rozběhl se k východu následovaný svým kamarádem. 

Ještě než proskočil sutí kamenní spatřil ještě Můru kroutící hlavou.

Za písečnými útesy šli ještě chvíli po písčité zemi ale po chvíli se písek proměnil na měkkou trávu. Jestřábek cítil pach kořisti a vlhkosti a jedlí. Byla to taková mýtinka plná vysokých stromů v jejímž nitru tekl tenký potok. 

Všude tu bylo spoustu mechu a tak na nic nečekal a vytrhl že země pořádný kus . Drápek následoval jeho příkladu a mech položil na hromádku. Oba kocourci neúnavně vytrhávali mech . Jestřábek se na rozdíl od jeho kamaráda v hustém kožíšku potil a nakonec si unaveně sedl do trávy. 

„ myslím že už toho máme dost " mňoukl a Drápek to odsouhlasil pokývnutím. Jestřábek se poté zvedl a došel k potůčku. Voda na jazyku ho příjemně studila když v tom jí ucítil nejen v puse ale i na kožíšku. „ hej !", vykřikl a oplatil Drápkovi stejnou ranou . „ víš jak dlouho se mi vždycky suší " , mňoukl Jestřábek rozhořčeně .