Na útěku-|Stein27|

7.

„Nemužu na policii oni mě hledají."
Nevím jestli mu to mám říct.

„ Je jedno co jsi udělala, pomůžou ti”
Pohladil mě po zádech. Je hodný ale asi mi nepomůže.

„Petře já utíkám už 6 let hledají mě a já tu zůstat nemohu, chytnou mě hned jak tam vstoupím.”

„Půjdu tam s tebou a nic se nestane, slibuju. Pojď si lehnout je pozdě zítra se to vyřeší” je stršně laskavý, nevím proč ale jsem ráda že jsem ho potkala.

Šla jsem se převlíknout, a lehla si do postele. Po chvíli si lehl vedle mě a začal mluvit. „ Kde si začala utíkat. Co tak počítám bylo ti 13, to je dost málo.”

Zaskočil mě „No. . .řeknu ti to zítra teď chci spát.”
Petr se usmál, přitáhl si mě do obětí.
Je to divný ale líbí se mi to.

___________________

Probudila jsem se furt v jeho obětí.
On mě pozoroval jak jsem spala.

„Baví tě mě pozorovat”

Podívám se mu do očí, lesknou se mu.

„Jenom přemýšlím jak ti pomoct”

„Peťo neřeš to, já to zvládnu”
usměju se na něj

„hele od kdy mi říkáš Peťo”
Začnu se smát, a on taky.

„no asi od teď”
Zvednu se a jdu se převlíct, vidím na sobě všechny jizvy. Oblékla jsem se.

V pokoji už nebyl.
Šla sem za ním, začal dělat snídani.
Vajíčka, mám ráda vajíčka.

„Dáš si vajíčka, já tak trochu nic neumím”dá mi talíř

„To neva mám je ráda” zasměju se

Jen sedíme jíme a nikdo nic neříká.

„Přemýšlel jsem jak ti pomoc”ja ho začala vnímat, sice mi asi moc nepomůže ale každa ráda dobrá.

„Nechceš bydlet tady”

„Jako s tebou”zeptám se ho.

„Ne, zavolá bych kámošovi že tady budeš ty, vratí se nejdříve za 6 týdnů, mezitím by sme vymysleli co dál”
Řekne mi jeho plán a já přemýšlím.

Mám bydlet sama v sice hezkém ale obrovském bytě.
No ratši tady sama než na ubytovně s ožralcema, hlukem a plýsní.

„Tak . . . Když mu to nebude vadit tak jo”
On se usměje. Ale nevím jestli mi to pomůže, Alex mě najde do dvou dnů.

On se usměje, asi je rád ikdyž nevím proč.

„No já budu muset jít do práce” začnu se zvedat a uklízet.

„Tak já půjdu s tebou a doprovodím tě, aspoň si dám kafe.”

Já kývnu že jo a jdem spolu

„A co vlastně tvoje rodina, ještě si o ní nemluvila.”nadhodí zéma které nemám ráda.

„Měla jsem matku, otce, sestru a bratra ale už je nemám.” řeknu bez citů.

„Proč?”zeptal se nechápavě

„Vyhodili mě a pak si hráli na to jak jsem strašná dcera která je opustila. Skončili pro mě jako rodina, navždy, už jsem je sice viděla ale nechci je vydět už nikdy v životě.”zrovna vcházíme do kavárny, já jdu rovnou za pult

„Co ti můžu dát ” řeknu s úsměvem.

„Je mi to jedno co chceš” on mi opětuje úsměv a sedne si na barovou stoličku.

„ Tady jedno kafe s mlékem a krémem, posipané čokoládou a vyrobeno mými rukama a s láskou „ řeknu dlouhý proslov o jednom kapučínu.

Začali jsme si zase povídat.
Po hodině odešel a začala nuda.

„S kým pak si to přišla, jestli mě oči nešálí tak je to...” nestihla to do říct

„Můj kamarád, je to můj kamarád. A nemusíš tak moc čmuchat.,”

„Je fajn že máš kamarád ale bacha na něj nemás moc štěstí na chlapy, aby sem tě zase snepřerovnávala jako když si přišla.”

Má pravdu na chlapy moc štěstí nemám.