už spoustu básní jsem napsala
tobě
ale i jiným
a sama se ztrácím
vysoko nad tím
o kom vlastně píšu
rozhazuji své básně všem
stejně jako levné holky
své tělo
nemělo
se to nikdy stát
znovu a znovu
se hloupě zamilovávat
a zase psát
o tobě
psát, jak tříští se mi srdce
když se na mě podíváš
však když pak přiznáváš
že se ti líbím
tak zase zdrhám
a neotáčím se
jdu pryč
a opouštím tě
na místě
kde mi bylo fajn
ale teď už nechci tam být
nechci se vrátit
a vracet
neustále
do chvil
kdy zas mi někdo
vyznává city
on, ona i ty
všichni
nechci se snažit, být tvoje jediná
každičká hodina
se hrozně táhne
když pro mě sáhne
si zase temnota
a ty jsi jediná
kdo mě dokáže
vysvobodit
chci tě
v bytě
však ne v mém těle
ptáš se "co se děje?"
a já nevím, jak ti říct
že tohle není způsob
kterým chci žít
jak ti říct
že jsem jen děvka
co popíše své city
do básní
do dlaní
a pak tě hbitě
zase ztratí
protože nechce
nic vážného
ztracené tužky
hledám tu na zemi
abych mohla psát
na srdce si čmárat
a ty nechápeš
jak někdo jako já
kdo se tak rychle zamilovává
je stále sám
lehké holky
taky nechtějí
plýtvati nadějí
ani partnera na celý život
protože klid
by jim to přineslo
ale lid
by je stále viděl
jen jako holky
co rozdávají
kusy své duše
na potkání
vím
já můžu za to
že jsi mě nechal
a tak si zabal
do batohu těch pár kousků mé duše
co jsem ti dala
aniž bys to chtěl
protože jsem prostě
jen básnická děvka
co nejen dneska
píše zase básně
o lásce
bolesti
o tobě
o vás
o všech
o těch
duších
co mě rozdrtili
a zbavili
mě
snahy být
jednou z nich
